Trpaslíci z ostrova Flores

uow019361Lidé si celkem již zvykli na bizarní živočichy, kteří v časech dávných i nedávných zabydlovali naši planetu. Naproti tomu vývoj člověka rádi považujeme za přímou cestu od lidoopa k dnešnímu Homo sapiens. Ovšem poslední objevy ukazují, že různé evoluční výstřelky neušetřily ani naše předky. Jedněmi z nejpodivnějších hominidů, jací kdy obývali tuto planetu, byli bezpochyby trpasličí lidé nalezení nedávno na indonéském ostrově Flores. Byly tyto bytosti jen zdegenerovanými moderními lidmi, nebo naprosto svébytným druhem člověka, který se vydal svou vlastní cestou rozvoje inteligence? Jak dokázaly přežít i v době, kdy už ostatní „archaické“druhy člověka dávno zmizely v nenávratnu? Kdy vůbec vymřely? Setkaly se někdy s moderním člověkem tváří v tvář?

Objev

Člověk z indonéského ostrova Flores se stal okamžitě po zveřejnění svého objevu v listopadu 2004 opravdovou mediální senzací. Skupina australských a indonéských vědců pod vedením Mikea Morwooda, profesora archeologie z Australské univerzity v Nové Anglii, a R. P. Soejona z Indonésie, prováděla archeologický průzkum ve vápencové jeskyni Liang Bua („Chladná jeskyně“), 14 km severně od města Ruteng a 25 km od pobřeží ostrova. V září roku 2003 zde v hloubce 5,9 m nalezli ostatky, které zprvu považovali za kostru dítěte. Antropolog Peter Brown, další z členů týmů, však po prohlídce kostí a zejména opotřebení chrupu vynesl šokující verdikt: miniaturní, sotva metr vysoká kostra patřila dospělé, zhruba třicetileté ženě dosud neznámého lidského druhu. Že se nejedná o ojedinělého zakrslého jednotlivce prokázal nález kostí a zubů nejméně šesti dalších jedinců (později se počet známých exemplářů zvýšil na dvanáct, byť většina je toliko zlomkovitá).

Díky své drobné postavě dostalo toto podivuhodné lidské plemeno roztomilou, byť nepříliš nápaditou přezdívku „hobiti“. Tolkienovým půlčíkům se ovšem asi příliš nepodobali ani vystupováním, ani zevnějškem. Kromě velikosti neměli s Bilbem a Frodem pranic společného – snad jen to, že mohou být důležitější, než se na první pohled zdá.

Homo_floresiensis_cave
Jeskyně Liang Bua. Zdroj: Wikipedia

Tělesné rozměry

Nejzachovalejší kostra patřící (s největší pravděpodobností) ženě byla označena jako LB1, a dostala také neformální přezdívku „Flo“. Zaživa měřila asi 106 cm, a soudě podle dalších kosterních pozůstatků, byla typickým příslušníkem svého druhu (ostatní kosti byly jestli něco, pak spíše ještě menší!). Zemřela asi před 18 000 let.

Homo floresiensis, jak byl nový druh pojmenován, byl tedy skutečně neobyčejným tvorem. Výška dospělých jedinců mohla činit přibližně metr, lebka nebyla větší než pořádný grapefruit a hmotnost činila asi 25 – 30 kg.
Postava těchto lidí byla zcela vzpřímená, nebyla však adaptována k rychlému běhu na delší vzdálenosti. „Hobiti“ měli totiž ploché nohy a značně velká chodidla (až 20 cm) s poměrně krátkými palci, které však nebyly ani v nejmenším protistojné. Taková končetina, připomínající australopitéka nebo dokonce lidoopa, nebyla schopná pružného odrazu nutného pro rychlý pohyb. Články prstů byly zakřivené, což by mohlo být přizpůsobením pro pohyb po stromech.
Lopatky byly umístěny více vpředu, což těmto tvorům dodávalo mírně přihrbenou podobu. Také by jim to ztěžovalo házení „horem“, například při vrhání oštěpů nebo kamenů. Paže byly poměrně dlouhé a stavěné podobně jako u starších vývojových forem člověka. Přesto byly ruce tohoto člověka plně způsobilé pro práci s nástroji.
Tvář hobitů nebyla vůbec lidoopí – nevystupovala dopředu a její rysy byly pozoruhodně jemné. Od dnešních lidí se však trpaslíci odlišovali výraznějšími nadočnicovými oblouky, ustupující bradou a čelem.

Velikost těchto lidiček je skutečně neobyčejná – pro srovnání, dnešní Pygmejové a domorodci z Andamanských ostrovů, považovaní za trpaslíky, mívají 135 – 150 cm. Proti miniaturním Floresanům jsou tedy vlastně obry! Od trpaslíků, jejichž malý vzrůst je způsoben poruchou růstu (např. achondroplázií) se zase lišili relativně „normálními“ tělesnými proporcemi.

uow019361 Trpasličí lovec z Floresu.Zdroj: Peter Schouten a National Geographic Society

Dokonce i mezi pravěkými lidmi byli dávní floresané výjimeční. I australopitékové byli malí, měřili asi 120 až 150 cm, ti jsou ale známi jen z Afriky. Homo erectus, nejstarší forma člověka známá z jihovýchodní Asie, už byl vysoký v podstatě jako dnešní lidé, byť s poměrně velkou variabilitou.
Proč potom byli floresané tak malí? Snad byla příčinou jejich ostrovní domovina. Na ostrovech si evoluce s živočichy zvláštně zahrává: Původně velké zvířata postupně zakrňují a stávají se trpaslíky (ostrovní nanismus), zatímco některé drobné druhy narůstají do obludných rozměrů (ostrovní gigantismus). První případ lze vysvětlit jako přizpůsobení se menší nabídce potravy, druhý jako projev absence velkých šelem, ale nikdo to neví jistě. Každopádně je to spíše zákonitost než výjimka, trpasličí a obří druhy zvířat žijí či v minulosti žily na ostrovech po celém světě. Slavné jsou třeba obří želvy z Galapág a Seychel, ale v minulosti existovaly ještě podivnější „nestvůry“. Na Madagaskaru třeba žili obří ptáci a lemuři o rozměrech gorily, ale naopak trpasličí hroši vážící jen 300 kg, (běžný hroch může vážit i přes 3 tuny!). Také středomořské ostrovy měly před příchodem člověka svéráznou zvířenu, od zakrslých slonů (Elephas falconeri byl jen 90 cm vysoký), hrochů a kopytníků až po obří ježky, rejsky, plchy a gigantické sovy.

Navzdory těmto a nesčetným dalším případům nikdo nečekal, že tento jev se mohl týkat i lidí – je to jen další ukázka toho, že se rádi považujeme za něco extra. Floresské kostry nás však nutí tento pohodlný názor přehodnotit.

Podle některých autorů Homo erectus vyvinul i formy obří, jako byl tzv. Meganthropus z Jávy. Tyto ostatky však dodnes nebyly uspokojivě zařazeny, a hlavně neexistuje důkaz, že by jejich původce byl výrazně větší než běžný Homo erectus. Zprávy o „obrech“ jsou tedy přinejlepším dosti přifouknuté.

Šokující mozky

Lebky Homo Floresiensis a Homo sapiens

Lebky Homo Floresiensis a Homo sapiens

Nejenom samotná velikost Homo floresiensis, ale zejména rozměr jeho mozku doslova obrátil naruby hned několik vědeckých teorií.

Mozek těchto bytostí měl objem asi 417 cm3 (podle starších čísel dokonce jen 380 cm3). To je přibližně tolik, kolik má šimpanz nebo podprůměrný australopiték. Už Homo habilis měl kolem 600 cm3 a Homo erectus potom obstojných 980 cm3 (900 – 1200). Dnešní lidé mají průměrně 1300 cm3.

Nejenom že je tento mozek co do absolutní velikosti velice malý, navíc je také malý i vzhledem k malému tělu. Velikost mozku se zdá být v určitém matematickém vztahu k hmotnosti těla (nejde ovšem o přímou úměru, jak se často mylně tvrdí!). Podle vztahu mezi tělem a mozkem zjištěného u člověka vzpřímeného by totiž jedinci o metrové výšce příslušel objem mozku 500 – 650 cm3!

To by ještě nebylo tak zlé, kdyby „hobiti“ byli mentálně kdesi na úrovni lidoopů. Jenže navzdory tomu, co si vědci donedávna mysleli o vztahu kapacity mozkovny a inteligence, tito lidé podle všeho zhotovovali kamenné nástroje (ačkoli patřičně miniaturizované), lovili velkou zvěř včetně slonů a dokázali používat a snad i rozdělat oheň. Zřejmě měli i nějaký jazyk, bez nějž by tak složité úkony nebylo možné zvládnout. Věk nalezené ženy, které mohlo být přes třicet, je na primitivního člověka, navíc tak miniaturního, značně vysoký. Taková dlouhověkost je zároveň důsledkem i předpokladem vysoké úrovně sociálního života. Rozhodně se tedy nejednalo o nějaké tupé opice, ale o lidi se vším všudy, jejichž sociální život byl snad jen o málo chudší, než u dnešních přírodních národů. Nebylo nicméně doloženo, že by pohřbívali své mrtvé nebo vytvářeli ozdobné předměty, jejich smysl pro duchovno a krásno tedy musel být buď velmi málo rozvinutý, nebo přinejmenším značně odlišný od toho našeho.

Zdá se, že u ostrovních trpaslíků přestávají platit běžná pravidla. Mozek se totiž obyčejně zmenšuje výrazně méně než tělo (např. Pygmejové mají mozek podobně velký jako lidé běžného vzrůstu), ale na ostrovech tomu tak vždy není. Podobná situace jako u Homo floresiensis byla zaznamenána i u trpasličího hrocha z Madagaskaru, který měl také výrazně menší mozek, než by se dalo předpokládat na základě prostého zmenšení běžného hrocha. Příčiny tohoto jevu je zatím těžké odhadnout.

Podrobnější studium lebky metodou počítačové tomografie ukázalo, že mozek Homo floresiensis se svojí strukturou částečně podobal mozku Homo erectus, a rozhodně šlo o unikátní druh člověka.
Mozek „hobita“ však nebyl prostou zmenšeninou mozku člověka vzpřímeného, ale vykazoval i stopy svébytného vývoje. Vysoce rozvinuté byly třeba čelní laloky, které zprostředkují tzv. „vyšší“ funkce mozku, jako je sociální chování, plánování a zřejmě i vědomí jako takové. Měl též relativně velké spánkové laloky, související se sluchem a analýzou mluveného slova. Také asociační oblasti v laloku temenním vypadají dosti pokročile.

Mozek Homo floresiensis je tedy sice malý, ale svojí strukturou a organizací poměrně pokročilý, snad i více, než mozek Homo erectus. To ukazuje, že uspořádání mozku hrálo při vývoji inteligence stejnou, ne-li dokonce výraznější roli než jeho celková velikost.

Patologická deformace, nebo nový druh?

Lebka Homo floresiensis

Lebka Homo floresiensis

Jakmile se objeví nějaké neobvyklé lidské pozůstatky, prvním vysvětlením, po kterém vědci sáhnou, je to, že se jedná o deformovaného jedince našeho vlastního druhu. Nejslavnější historický nález neandrtálce například tehdejší význačný patolog Rudolf von Virchow označil za kosti zdegenerovaného moderního člověka stiženého celou řadou chorob. Dokud nebyly prostudovány další kosti z jiných lokalit, nebyl neandrtálec jako nezávislý druh přijat.

Situace s člověkem z Floresu je v mnohém obdobná, i zde se najde mnoho vědců, kteří by miniaturní kostry nejraději připsali patologicky změněným lidem dnešního typu. Většina publikovaných prací, opírajících se o podrobný výzkum kostí, sice tuto možnost popírá, přesto je dobré se krátce zastavit i u alternativního vysvětlení.

Někteří badatelé považují Homo floresiensis za zakrslé jedince našeho vlastního druhu. Příčinou by mohl být nedostatek jódu, vedoucí k nedostatku hormonů štítné žlázy, vývojovým poruchám a mentální retardaci (kretenismus). Toto vysvětlení razí třeba Peter Oberdorf z university v Melbourne, podle něhož byli „hobiti“ vlastně lidmi, kteří měli nedostatek jódu během fetálního vývoje. K podobným symptomům by mohla vést též porucha funkce štítné žlázy, nebo Laronův syndrom, při němž tělo nedokáže správně reagovat na růstový hormon.
Další možností je mikrocefalie, vrozená porucha způsobující zakrnění růstu mozku a často i celkově malý vzrůst.
Nedávno zesnulý indonéský paleoantropolog, profesor Teuku Jacob věřil, že právě tato choroba byla příčinou abnormalit nalezených koster, které připsal mikrocefalickým pygmejům náležejícím k austromelanésské rase.

Bohužel, mnohé charakteristiky koster (např. normální tělesné proporce či zjevně normální stav chrupu) odporují „patologickému“ vysvětlení podivného nálezu, stejně jako četné méně nápadné rysy jednotlivých kostí a mozkovny. Moderní člověk, byť stižený nějakou chorobou, by jen těžko mohl mít tolik různých rysů archaických hominidů jako kostry z Floresu! O něčem ostatně svědčí i sám počet nalezených jedinců nesoucích identické znaky.

Profesor Teuku Jacob navíc zavdal příčinu k pochybám o svém nezaujatém a zodpovědném postupu: Na několik měsíců si bez dovolení „zapůjčil“ kosti uložené v Jakartě, které vrátil až o tři měsíce později. Křehké kosti byly navíc těžce poškozené, částečně snad vinou zcela neprofesionálních podmínek při jejich převozu, částečně kvůli nešetrné a neodborné manipulaci při zhotovování odlitků. Některé byly rozbity a jiné zcela chyběly. Kromě důkazu neoddiskutovatelné nedbalosti na profesorovi navíc ulpělo podezření, že kosti poškodil, aby tím ztížil vyvrácení svých vlastních hypotéz.
Navíc indonéské úřady v téže době na čas zakázaly vykopávky v jeskyni Liang Bua, což bylo rovněž interpretováno jako snaha zabránit nalezení důkazů vyvracejících tvrzení profesora Jacoba.

To, že se jeden z odpůrců „člověka z Floresu“ takto zdiskreditoval, by ještě nemělo bráno jako důkaz, že pomýlené byly i jeho teorie o mikrocefalii. Přesto se současná vědecká obec kloní spíše k verzi zvláštního druhu, a v současnosti nejsou známy žádné závažné skutečnosti, které by tento pohled zpochybňovaly.

Odkud přišli?

Vědci se dodnes přou, odkud a jak se vlastně zvláštní malí lidé vůbec na Flores dostali a kdo byl jejich předkem. Abychom lépe porozuměli, proč je Homo floresiensis tak problematickým druhem, seznamme se nejprve stručně s ostatními známými formami archaických lidí.

Začněme australopitéky, kteří se objevili zhruba před 4 milióny let v Africe. Byli to malí hominidé, vysocí 110 – 140 cm. Tzv. gracilní australopitékové byli zřejmě všežraví, zatímco jejich robustní příbuzní (většinou řazení do zvláštního rodu Paranthropus) měli extrémně silné zuby a čelisti, což by nasvědčovalo tomu, že se specializovali na tuhou potravu, jako jsou kořínky a semena. Vymřeli před 1,2 miliónu let.
Australopitékové byli typičtí vzpřímenou postavou, malým vzrůstem a malou mozkovnou: nezdá se, že by byli nadanější než šimpanzi. Podle analogie se šimpanzi je pravděpodobné, že dokázali používat jednoduché nástroje. Lidoopům se podobali také pohlavním dimorfismem, kdy samice byly menší než samci.

Homo habilis, slavný člověk zručný (2,5 – 1,6 m.l.), se od australopitéků zřejmě nelišil vzrůstem, ale měl o něco větší mozek (590 – 650 cm3, v extrémním případě jen 509 cm3) a byl zřejmě tvůrcem kamenných nástrojů. Živil se zřejmě sběrem, lovem malé zvěře a zdechlinami.
Jednou z forem příbuzných tomuto druhu je také Homo georgicus nalezený v gruzinském Dmanisi, snad první druh člověka, který se rozšířil mimo Afriku. Žil před 1,8 m.l.  Byl již o něco vyšší (145 – 166 cm), byl lépe uzpůsoben k chůzi po zadních, ale stále si zachovával mnohé primitivní znaky na kostře a pohlavní dimorfismus.

Dalším článkem jsou formy z okruhu Homo erectus – vlastní asijský člověk vzpřímený a jeho afričtí příbuzní (a/nebo předchůdci), někdy vydělovaní jako Homo ergaster.
Ergaster měl opět o něco větší mozek než jeho předci (700 – 850 cm3), měl již normální výšku dnešních lidí (až 190 cm!) a žil mezi 1,9 – 1,4 m.l.
Asijský člověk vzpřímený měl mozek 850 až 1100 cm3 velký, objevil se před asi 1,5 m.l. a vymřel až asi před 400 tisíci let (na Jávě ovšem vyhynul snad až před 50 000 let!). Měl plně vzpřímenou postavu, vysokou stejně jako u současných lidí, ačkoli byl zřejmě svalnatější. Muži byli o 20 – 30% větší než ženy. Byl schopen používat a vyrábět kamenné nástroje mnohem sofistikovanější než Homo habilis (tzv. Acheuleánská kultura, zahrnující mj. slavné pěstní klíny), a zřejmě používal i četné nástroje ze dřeva a kostí, které ovšem nelze v archeologickém záznamu většinou prokázat.
Byl to první známý druh člověka osidlující jihovýchodní Asii, a právě proto se tento druh přímo nabízí jako potenciální předek drobného Homo floresiensis, s nímž navíc sdílí mnoho společných znaků. Potom by „hobiti“ byli prostě zakrslou verzí člověka vzpřímeného. Není přitom jasné (a vlastně ani zásadně důležité), zda se na Flores dostal plně vzrostlý Homo erectus a k jeho zmenšení došlo až na místě, nebo zda k tomuto evolučnímu procesu došlo na jiném ostrově a Flores byl kolonizován přímo trpaslíky. Nejstarší nálezy nástrojů na Floresu se datují do doby před 840 000 lety a připomínají hrubé nástroje Homo erectus (kosti jejich původců bohužel nalezeny nebyly), což by nasvědčovalo poměrně časnému osídlení ostrova pralidmi.

Kolonizace Floresu však rozhodně není samozřejmou věcí. Zatímco Velké Sundy byly během ledových dob doprovázených poklesy moře připojeny ke kontinentu a mohly být kolonizovány „suchou nohou“, Flores byl od okolních ostrovů po celou dobu oddělen hlubokým mořským průlivem se silnými proudy. Pralidé se tam tedy museli dostat přes moře. Mohli již „erektoidi“ (na velikost nehleďme) zhotovit něco tak sofistikovaného jako je bambusový vor, a překročit s ním mořskou úžinu, což by nebyl snadný úkol ani pro dnešního člověka? Mohli se také připlavit zcela neúmyslně, na přirozeně vzniklém „voru“ z klád a zbytků vegetace splaveném povodní (například po úderu tajfunu), nebo dokonce na plovoucím ostrově ze sopečné pemzy (ty se skutečně v oblasti vyskytují, byly zaznamenány například po erupci Krakatoy), a to nejspíše z ostrova Sulawesi, odkud k Floresu směřují silné proudy. I tady je ovšem velký otazník – v tomto případě by se k novým břehům dostalo maximálně několik málo jedinců, což by nemělo postačovat k založení životaschopné populace.
Kolonizace Floresu rozhodně byla dobrodružnou a smrtelně nebezpečnou cestou, ať už se na ni pradávní Odysseové vydali z vlastního rozhodnutí nebo z vůle živlů.

Proti člověku vzpřímenému jako prapředku Homo floresiensis však hovoří některé znaky na kostrách. Vědci na nich objevili nejen rysy nezvykle pokročilé, ukazující na to, že vývoj směrem k sapientaci na Floresu zdaleka neustrnul,  tak také anatomické znaky připomínající spíše archaické africké hominidy! Patří k nim třeba stavba chodidla, nezpůsobilá k rychlému běhu (což by byl oproti pokročilým končetinám Homo erectus krok zpátky!). Rovněž zápěstí připomínalo spíš australopitéky a lidoopy než dnešního člověka (i když stav u člověka vzpřímeného bohužel neznáme). Také na lebce  vidíme vedle odvozených znaků i ty archaické. Je poměrně nepravděpodobné, že by se v evoluci „znovubjevily“ primitivní znaky, které už jednou zmizely. Spíše by to mohlo nasvědčovat tomu, že předkem trpaslíků nebyl Homo erectus v typickém smyslu, ale nějaká velmi archaická forma tohoto druhu, nebo dokonce úplně odlišný druh, blízký třeba Homo habilis nebo dokonce australopitékům! To by úplně nabouralo klasický pohled na evoluci lidí, podle nějž primitivnější formy nebyly s to opustit kolébku lidstva v Africe.
Nedávné objevy v gruzínském Dmanisi však ukazují, že mimo Afriku lze najít i hominidy podobné Homo habilis, nebo snad na pomezí habilis/erektus, kteří by mohli být vhodnými kandidáty na předky „hobitů“. Tito pralidé byli poměrně malí, takže k trpasličímu vzrůstu měli mnohem blíže než mohutní erekti. Ženy těchto primitivnějších plemen byly navíc v poměru k mužům výrazně menší, což by mohlo přispívat k neobyčejně malé velikosti (ženské) kostry nalezené v jeskyni Liang Bua.
Nelze ale odhlížet od skutečnosti, že z Gruzie na Flores vede dlouhá a nebezpečná cesta. Jen další archeologické nálezy podél jejího průběhu (zejména pak na dalších indonéských ostrovech) nám mohou napovědět, kdo, kdy a jakým způsobem vlastně Flores osídlil.

Odpověď může dát i molekulární biologie. Ostatky „trpaslíků“ totiž nejsou zkamenělé, spíše byly přirovnávány k „rozmočenému papíru“ nebo „mačkaným bramborám“ (před vyzvednutím musely být opatrně vysušeny a zpevněny). Existuje tedy šance, že se z nich podaří extrahovat mitochondriální DNA. Klonování to sice neumožní, ale zato bude možné určit příbuznost těchto trpaslíků k dnešním lidem a neandrtálcům, jejichž DNA se rovněž podařilo získat.
Bohužel, dosavadní pokusy vyzněly naprázdno. Vzorky obsahovaly jen nukleové kyseliny vědců, kteří s kostmi manipulovali, původní DNA se nejspíš v teplém a vlhkém klimatu dávno rozložila. Neustálé pokroky v molekulární biologii ovšem ponechávají určitou naději, že izolace cenných genetických stop se jednou přeci jen podaří.

Domov trpaslíků

V jakém prostředí „hobiti“ vlastně žili? Ostrov Flores patří k Malým Sundám, leží východně od ostrovů Sumbawa a Komodo a měří zhruba 360 km, není to tedy ostrov nijak malý. V pravěku byl patrně pokryt hustým pralesem. Z našeho pohledu musel vypadat jako nějaké panoptikum absurdních zvětšenin a zmenšenin. Džunglí se prodíraly obrovité želvy, křovinami pobíhaly krysy (Papagomys) zvíci menšího psa (až 45 cm dlouhé tělo a 70 cm oceas!). Popásala se tu stáda zakrslých slonů druhu Stegodon florensis insularis o rozměrech hovězího dobytka a váze necelé půl tuny, kteří byli oblíbenou kořistí schopných hobitích lovců. A když už jsme v říši fantazie, nechyběli tu vedle „olifantů“ ani strašliví draci, před nimiž si nikdo nemohl být jist životem: varani Komodští, dorůstající třímetrové délky, lstiví a vražední lovci, schopní strhnout i místního slona, a zajisté nejhroznější nepřátelé drobného lidu ostrova. Ti jediní se tu také díky své neobyčejné dravosti a vitalitě udrželi až dodnes, i když se vyskytují již jen na západě ostrova a sousedním ostrůvku Komodo.
Zdá se, že dlouhé, šplhání přizpůsobené ruce Homo floresiensis nebyly primitivním znakem, ale naopak užitečným přizpůsobením zdejším podmínkám – v přítomnosti jedenapůlmetrákových či ještě větších draků nebylo divu, že drobní obyvatelé hledali útočiště na stromech a v nepřístupných jeskyních!
Dalším vrcholovým predátorem na Floresu byl obří čáp Leptoptilos robustus. Byl příbuzný dnešním marabu, měřil téměř dva metry a vážil kolem 16 kg. Pro své rozměry a tězce stavěnou kostru to byl zřejmě špatný letec, to mu ale na děsivosti nijak neubíralo. Byl dravý a jistě byl více než schopen usmrtit i dospělého trpasličího lovce.

Domovská jeskyně nalezených exemplářů, Liang Bua, je krasovou jeskyní s krápníkovou výzdobou a klenutým stropem. Její praobyvatelé sem nosili potravu, sestávající z mnoha druhů zvířat, od obřích krys přes ryby, ptáky až po slony (zejména mladé jedince) a obří varany! Drobní lidé tedy museli být schopnými lovci. V jeskyni byly nalezeny i stopy ohně.

Nástroje

Nástroje několika typů, nalezené v jeskyni Liang Bua se příliš nepodobají nástrojům Homo erectus, daleko blíže měly k nástrojům mladšího paleolitu, které zhotovovali moderní lidé!  Samozřejmě z nástroje nelze jednoznačně rozpoznat, kdo jej zhotovil – nicméně datování některých artefaktů do doby před 100 000 lety hovoří spíše proti dnešním lidem, kteří jihovýchodní Asii ovládli až před 70 000 lety, a na Flores se museli dostat ještě výrazně později.

Nástroje

Nástroje

Nelze sice prokázat, že všechny nástroje i stopy ohně v jeskyni jsou vlastnoručním dílem „hobitů“, je to ale možné. Současně s rozvojem struktury mozku by to napovídalo, že tito miniaturní lidé nezávisle na okolním světě dosáhli značné úrovně inteligence – nebýt jejich zániku, mohli to snad být oni a ne náš druh, kdo by jednou dosáhl sapientace a civilizace.

Podle Carol Lentferové, která nástroje zkoumala, sloužily spíše pro práci s rostlinným materiálem, například zhotovování oštěpů nebo jiných artefaktů ze dřeva, nežli pro porcování masa. To nepřímo dokládá, že hmotná kultura pralidí z Floresu se neomezovala jen na nástroje z kamene.

Mistři přežití

Největší bombou se kromě samotné existence miniaturních lidských bytostí stala doba v níž žily. Dosavadní nálezy se datují do doby před 90 000 – 13 000 lety, což je geologicky nedávno. Pro srovnání, lidé přibližně dnešního typu se objevili už asi před 500 000 let, neandrtálci žili v rozmezí 230 000 – 30 000  (maximálně 24 000) let. Poslední minifloresané mohli žít ještě v době, kdy se v Egyptě formovaly základy pozdější vyspělé civilizace!

Proč se vlastně tento druh, považovaný (i když možná neprávem) za jakýsi zapomenutý pozůstatek dávných dob, udržel tak dlouho? Většinu archaických forem člověka nejspíš vyhladili (nebo v lepším případě vytlačili) jejich vyspělejší potomci. Proč by měli právě Flores a jeho obyvatele ušetřit?
Setkaly se vůbec někdy oba druhy? Jistě to nevíme (nejstarší lidské kosti na Floresu jsou jen 11 000 let staré), ale všechny náznaky svědčí pro tuto možnost. Víme, že Austrálie byla osídlena už před zhruba 46 000 let, na Malých Sundách se člověk musel objevit zhruba ve stejné době nebo i dříve, i když známé doklady jsou zhruba 40 000 let staré. Oba druhy lidí tedy žily blízko sebe několik desítek tisíc let. Proč by se lidští osadníci měli vyhýbat Floresu, když dosáhli i mnohem vzdálenějších míst?
Můžeme tedy mít téměř za jisté, že se někdy oba druhy lidí skutečně fyzicky setkaly – otázkou je jen kdy a jak toto setkání proběhlo. Došlo v ozbrojeném střetu k fantastickému vítězství Davida nad Goliášem? Nebo že by Homo sapiens na Floresu zcela výjimečně ukázal svoji mírumilovnější tvář a žil se svými bratranci bok po boku?

Všechna tři vysvětlení přežití hobitů – izolace od člověka, vítězství nad člověkem i mírumilovné soužití – vypadají jako vystřižená z fantastického románu, sotva slučitelná s racionálním uvažováním biologa nebo antropologa – a přece jedno z nich musí být pravdivé!

Člověk zřejmě nebyl příčinou vymření floresských hobitů a jejich podivných zvířecích sousedů, byla to mnohem spíše vulkanická erupce, která ostrov postihla před 12 000 let. To byl nejspíše konec – dále se objevují už jen kostry moderních lidí.

Mytologické spojení?

1292695931 Obří marabu Leptoptilos robustus působí vedle Homo floresiensis jako hrůzu budící nestvůra.Zdroj: I. van Noortwijk

Pohádky se špatným koncem nejsou správné pohádky – a i zde nám historie možná nechala otevřený konec. Legendy v Indonésii často hovoří o trpaslících. Konkrétně na Floresu existují pověsti o malých chlupatých lidech, nazývaných Ebu Gogo („žravá pramáti“), postavou podobných Homo floresiensis, kteří přicházeli do vesnic a přijímali od domorodců dary v podobě potravy, kterou vždy zkonzumovali se vším všudy (odtud název). Byli prý schopni papouškovat lidskou řeč a dokonce používat vlastní jazyk. Poslední zprávy o nich pocházejí z dob před několika sty lety, kdy se už v oblasti pohybovali první Evropané. Byli však již v té době vzácní a nejspíše vyhynuli, nebo byli dokonce vybiti.

Pozoruhodné paralely najdeme také mezi Homo floresiensis a bájnými Pygmeji řecké mytologie (nezaměňovat s reálnými Pygmeji, objevenými novodobými cestovateli v rovníkové Africe!). Staří Řekové totiž hovořili o Pygmejích nejen v Africe, ale také (a dokonce snad častěji) v Asii. Báje o Pygmejích jsou samozřejmě plné fantastických smyšlenek. Jeden z nejfantastičtějších detailů však stojí za bližší pozornost: úhlavními nepřáteli bájných Pygmejů měli být podle většiny antických autorů a malířů ptáci, často označovaní jako jeřábi nebo volavky. Např. podle Plinia žili Pygmejové v oblastech ležících „za Indií“ a byli něco přes dvě stopy vysocí. Zjara konali nájezdy na hnízdiště jeřábů a pojídali jejich vejce a mláďata, aby tak decimovali počty svých nepřátel.

Že by to byla jedna z těch historek, které jsou tak nepravděpodobné, že musejí být pravdivé, protože by si je nikdo nedokázal vymyslet? Dnes totiž víme, že jedním z nepřátel „hobitů“ byl obří čáp Leptoptilos robustus. Floresané, můžeme-li něco soudit o jejich odvaze a intelektu, se určitě nedali lacino. „Jeřábi“ bojující s Pygmeji bývali popisováni jako draví a ohyzdní, což by na obří čápy marabu sedělo mnohem lépe než na opravdové jeřáby, kteří loví jen kořist výrazně menší, než jsou sami, a navíc většině lidí připadají krásní.

Že by odkaz tohoto zvláštního malého národa, bojujícího s obřími ptáky a draky, rezonoval i ve starých mýtech a legendách?

http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil

Veliký marabu z ostrova hobitů

http://en.wikipedia.org/wiki/Pygmy_(Greek_mythology)

http://www.wired.com/wiredscience/2011/01/legend-of-the-killer-storks/

Že by překvapením nebyl konec?

Ovšem ani to není všechno. Existuje reálná možnost, že poslední zástupci tohoto fascinujícího druhu žijí i v současnosti – pouze díky neprostupnosti svého pralesního biotopu a vlastní inteligenci dokázali po celý čas unikat polapení. Dokonce ani samotní objevitelé se k této možnosti nestavějí zcela odmítavě.

Z Bornea, Malajsie a především Sumatry přicházejí stále zprávy o malých tvorech, kteří připomínají opice, ale jejich vzezření je téměř lidské. Domorodci je nazývají Orang pendek, což znamená „krátký člověk,“ a odlišují je od Orang-utana, „lesního člověka“. Tvor je osrstěný a s dlouhými černými vlasy na hlavě. Člověku se vyhýbá a není známo, že by jej ohrožoval. Jejich odhadnutá výška se pohybuje mezi 100 – 150 cm, zanechávají po sobě drobné stopy, které nemají protistojný palec jako stopy lidoopa, připomínají spíše lidské, ale jsou širší, poněkud trojúhelníkového tvaru. Chodí zásadně po dvou, ačkoli mají dlouhé paže, žijí samotářsky, jsou velmi plaší a nejspíše se dají zahlédnout, když se přibližují vesnicím za účelem polního pychu.
Asi nejvíce se jejich objevu přiblížila anglická zooložka Deborah Martyrová, která tyto tvory opakovaně hledala v národním parku Kerinci Seblat v horách Burkit Barisan na Sumatře v letech 1989, 90 a 95. Orang pendeky několikrát stopovala, pozorovala a nalezla jejich srst, která podle podrobného výzkumu nepatřila žádnému známému primátu ani jinému zvířeti. Roku 2001 byla dokonce provedena analýza DNA. Pokud bude někdy izolována DNA Homo floresiensis, mohlo by to znamenat definitivní rozluštění i této záhady.
Pendekové se však od „hobitů“ také v mnohém odlišují: ze stop je například patrné, že mají malá chodidla s poněkud odstávajícími palci (což by odpovídalo spíše nějakému druhu lidoopa) a jsou býložravci

Na Borneu, v Barmě a Laosu žije velmi podobný tvor, zvaný batutut. Anglický zoolog Dr. John McKinnon objevil jeho stopy měřící 15 x 10 cm. Domorodci jej považují za ducha, ovšem na rozdíl od většiny ostatních duchů zanechává stopy a také hromádky kamenem rozbitých lastur, kterými se živí. Od Homo floresiensis se tak odlišuje potravou a také tím, že se prý bojí ohně.

Podobné bytosti byly pozorovány dokonce i ve Vietnamu a jinde. Musíme však mít na paměti, že všude jde o tvory plaché a velmi vzácné, mnohde snad již vyhynulé. Další stopy a pozorování jsou však hlášena i z pozdější doby, takže naděje stále žije.

Není tedy vyloučeno, že poslední exempláře trpaslíků z Floresu, respektive jejich blízkých nebo vzdálenějších příbuzných, mohou existovat i dnes, ačkoli již dávno nevládnou indonéské přírodě a dost možná jsou přímo ohrožovány odlesňováním tohoto regionu. Můžeme jen doufat, že pokud tomu tak je, podaří se je objevit a zachránit dříve než bude pozdě. Nejde jen o pouhou kuriozitu a živoucí fosilii – takový objev by vrhl nové světlo na původ člověka a snad by nás přiměl přehodnotit náš pohled na postavení lidstva ve světě.

Pokud bychom Orang Pendeka odchytili živého, měli bychom jej zavřít do zoo, nebo s ním jednat jako rovný s rovným?

Vždyť jestli je obyčejný šimpanz schopen se naučit znakové řeči a komunikovat s námi, jaké schopnosti by měla bytost nám tak podobná, že dokázala vyvinout vlastní jazyk a rozdělat oheň?

Možná je kontakt s inteligencí jiného druhu, než je naše vlastní, mnohem blíže, než jsme se kdy odvažovali doufat…

http://news.nationalgeographic.com/news/2005/03/0303_050303_tv_hobbit_2.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_floresiensis

http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793

http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793

http://www.volny.cz/rojar/cryptozoologie/2_opice/15_pendek.htm

http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil

http://www.osel.cz/index.php?clanek=1126

http://www.osel.cz/index.php?clanek=1154

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality, Paleo se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *