Byly tu i jiné inteligence? aneb Fermiho paradox v čase

Jsou záhady a záhady. Tuctová záhada spočívá v nerozhodnutém dilematu mezi dvěma vysvětleními, z nichž jedno je fantastické a druhé banální. Ne, že by takové záhady nebyly zajímavé, ale osobně jsem nejvíc fascinován takovými záhadami, které nabízejí pouze fascinující a netriviální vysvětlení.

Klasickým příkladem je problematika mimozemské inteligence ztělesněná úderným heslem Fermiho paradoxu: Existují-li jiné civilizace, kde tedy k čertu jsou??? Ano, zde není triviálního řešení. Všechna možná vysvětlení, proč jsme ještě žádnou jinou civilizaci nezaznamenali, jsou sama o sobě pozoruhodná. A jsme-li v kosmu sami, to by teprve bylo doopravdy divné.

Ve stínu kosmického, prostorového Fermiho paradoxu však stále zůstává jeho časová verze. Vznikají-li na oživených planetách technologické civilizace, kde tedy k čertu jsou pozůstatky civilizací, které vznikly na Zemi před námi?

Země v minulých geologických epochách je pro nás pořádně cizí planetou: měla jiné klima, jinou atmosféru, jiné uspořádání pevnin, jiné ekologické vazby. Jaký lepší model jiné planety máme, než všechny bizarní podoby, které vystřídala ta naše vlastní? Přesto – žádná civilizace se tu nikdy nezrodila, nebo o sobě nedala přes propast času vědět. Je zvláštní, že na rozdíl od otázky inteligencí mezi hvězdami tento problém nevyvolává vzrušené diskuse a nikdo se mu systematicky nevěnuje. Přitom jakákoli odpověď na „časový Fermiho paradox“ nutně musí silně ovlivnit, ne-li přímo rozřešit i hádanku prostorového Fermiho paradoxu.

Klasická zlidovělá verze událostí praví, že vývoj života spěl od jednoduchého ke složitějšímu. Postupně vznikaly organismy složitější, efektivnější, inteligentnější, zkrátka čím dál tím lepší, ať už tím myslíme cokoli. Teprve když převládli dostatečně vyspělí savci, byl umožněn rozvoj mozku, který vyvrcholil u primátů. Člověk pak jako první překročil pomyslný práh pozitivní zpětné vazby a jeho inteligence začala exponenciálně narůstat – stal se sapientním, civilizovaným a technizovaným druhem. Před námi tu prostě chyběly organismy dost vyspělé na to, aby mohly nastoupit na tutéž cestu a začít přemítat o vlastní inteligenci.

To je samozřejmě vysvětlení. Pohled na historii Země jako na přímý pochod od nedokonalé bakterie až k člověku, koruně Stvoření, tedy pardon, Evoluce, už ale poněkud vyšel z módy. Dnešní věda na nějaké evoluční trendy, směřující k systematickému zlepšování organismů (např. na to, že během fanerozoika se průběžně zvyšuje inteligence živočichů) nebo nedejbože cíl evoluce (směřování ke vzniku sapientů) příliš nevěří. Ale většinou se sapientace považuje za přinejmenším výhodnou adaptaci, která umožňuje nevídaný evoluční úspěch. Proč je ale potom vzácná? Navíc si musíme uvědomit dvě zásadní skutečnosti.

Zaprvé, na dnešní Zemi je řada bytostí, které mají k sapientaci tak trochu nakročeno – mají vyspělý mozek, sociální organizaci, zárodky řeči a vytváření nástrojů… Dobře, šimpanze a jiné lidoopy lze vnímat jako postranní a trochu opožděné větve téhož výhonku, na jehož špičce se nachází Homo sapiens. Existenci vysoce inteligentních papoušků šedých, vran novokaledonských, kytovců, opic, slonů, hlavonožců a dalších forem života takto odbýt nelze. Jsou to nezávisle vzniklé druhy, které můžeme označit za „presapienty“, potenciální předchůdce sapientních druhů. Ovšem, ne všichni zástupci jsou „stejně blízko“ konečné metě, ne všichni mají ideální fyzické předpoklady, ale během geologicky krátké doby, řekněme desítek miliónů let, by celá řada z nich byla sapientace potenciálně schopna.

Druhý fakt je rovněž zarážející: Prozatím vše nasvědčuje tomu, že lidstvo je na této planetě svého druhu nejen jediné, ale také první. Tato zdánlivě samozřejmá skutečnost vlastně vůbec samozřejmá není – zamyslíme-li se nad domnělou výhodností inteligence a jejím nijak ojedinělým výskytem v dnešní přírodě, bleskovou evolucí člověka k jeho dnešní podobě a délkou existence života na Zemi. Je to stejně, možná ještě více podivné než nepřítomnost mimozemšťanů na naší obloze.

Naskýtají se nám následující vysvětlení.

 1) Nevznikli, protože neměli z čeho vzniknout (a my žijeme ve zvláštním čase)

Podle prvního vysvětlení na naší planetě po celou dobu její existence až do doby relativně nedávné chyběly vhodné „prekurzorové“ druhy. Ty se objevily až nyní, a to paralelně ve více evolučních liniích, z nichž hominidní větev primátů ty ostatní ve vývoji jen nepatrně (poměřováno geologickým časem) předstihla.

Je to vysvětlení přímočaré, je ale správné? Je poněkud podezřelé, protože nám předkládá k víře, že naše pozice je mezi ostatními privilegovaná – nejenže žijeme v období, kdy v biosféře začala bujet inteligence, ale dokonce se vezeme na samé špici tohoto vývoje…

S hmatatelnými důkazy je to bohužel špatné. Dokázali bychom ve fosilním záznamu vůbec identifikovat „presapienta“ typu delfína či vrány, jejichž inteligence není na první pohled zjevná? Lze o tom pochybovat. V případě měkotělých organismů, jako jsou hlavonožci, je odpověď jednoznačně záporná. Jen při neuvěřitelném štěstí by fosílie mohly výskyt „presapientů“ potvrdit, a proto nepřítomnost důkazu v tomto případě rozhodně není důkazem neexistence. Bez důkazů jsme odkázáni na spekulace.

Po stránce tělesné dosáhl život potřebné organizace už velice dávno a zdá se tedy nepravděpodobné, že by dřívější sapientaci bránila neexistence smyslových a manipulačních ústrojí. Docela slušné chápavé orgány měli už prvohorní hlavonožci a klepítkatci, o nepřeberném množství druhohorních dinosaurů nemluvě. Kvalitní komorové oko se taktéž vyvinulo u hlavonožců a obratlovců už během prvohor. A stálá tělesná teplota, podle všeho přinejmenším velmi užitečná, ne-li nezbytná pro funkci velkého mozku, také není vynálezem savců. Objevuje se už u některých paryb, které existují od prvohor, dále u savcovitých plazů z přelomu prvohor a druhohor, a později u dinosaurů (nebo alespoň některých dinosaurů).

Obvykle intuitivně cítíme, že pravěká zvířata byla hloupější než ta dnešní. I kdyby tomu tak bylo, pak bychom museli zdůvodnit proč. Moderní věda domněnku o automatické podřadnosti vymřelých živočichů nepodporuje. Pokud by se ukázalo, že mozky dejme tomu druhohorních organismů postrádaly jakousi inovaci, bez níž není nárůst inteligence myslitelný, a která se objevila (paralelně ve více liniích) až během třetihor, bylo by to poměrně zásadní zjištění.

Podle toho, co si myslíme dnes, se mozek může v evoluci zvětšit rychle, existuje-li potřeba vyšší inteligence. Pokud v minulosti tato potřeba neexistovala, samo o sobě to volá po vysvětlení. Proč by u všech všudy zrovna během pozdního kenozoika, ale nikdy předtím, měla celou řadu vývojových skupin organismů posednout potřeba zvětšovat mozky a inteligenci?

Vyloučit nelze ani možnost, že příčiny nebyly vnitřní (tj. biologické zábrany nedovolující vznik vyětších mozků) ale vnější – například energetická omezení, která rozvoj mozku neumožňovala nebo znevýhodňovala (například nižší množství kyslíku v atmosféře, což je zcela reálná, ačkoli obtížně testovatelná možnost), anebo mohl být charakter prostředí takový, že chyběla potřeba inteligence, která se objevila až v době geologicky nedávné. Jistě by se dalo spekulovat např. o klimatu (čtvrtohory s ledovými dobami jsou koneckonců klimaticky netypické, něco podobného se dělo naposledy v karbonu), zde ovšem nehraje fakt, že vysoce inteligentní živočišné druhy dnes najdeme po celé planetě, v různých klimatických pásmech, což by asi nebyl ten případ, kdyby hlavní pobídkou k rozvoji mozku bylo podnebí.

Pokud by – z jakýchkoli příčin – až dnes nazrála doba pro vznik inteligentních živočichů obecně a sapientů zvláště, pokud do cíle dorazil s malým předstihem člověk, následovaný celým „pelotonem“ dalších forem, znamená to, že po pár desítkách miliónů let se bude planeta jen hemžit sapienty (nebo aspoň stopami po vyhynulých sapientech?). Vzniká bizarní představa planety, doposud „jalové“, která náhle dospěla do plodného období a plodí jednu civilizaci za druhou…

 2) Nevznikli, ačkoli měli z čeho, protože chyběl důvod (a my jsme zvláštní případ)

A to druhé vysvětlení? „Presapientní“ druhy se v pravěké přírodě vyskytovaly podobně jako dnes, nicméně existovala (a stále existuje) nějaká objektivní zábrana, která jim bránila v dalším rozvoji „naším“ směrem – a pouze předchůdci člověka jsou výjimkou, protože nějakým způsobem tuto zábranu obešli.

Můžeme argumentovat prostou náhodou: „Presapientů“ je a byla celá řada, jenže dosud vždy byla ve hře nějaká omezení fyzická, ontogenetická či etologická, která jim zabránila překročit pomyslný práh sapientace, ačkoli se jej dokázali dotknout. Člověk jediný měl „štěstí“. Jenže v čem přesně to štěstí spočívalo? A není ta náhoda už moc velká, než aby to byla jen náhoda?

Třeba je tradiční pohled na inteligenci, „čím více, tím lépe“, zcela špatný. Možná inteligence podléhá optimalizaci, takže u libovolného živočicha existují hodnoty „málo“, „akorát“ a „příliš“. Evoluční tlak potom nejenže nepracuje na soustavném zvyšování inteligence, ale dokonce, když se objeví výchylka směrem nahoru, nemilosrdně ji srazí. Je to logické. Mozek prostě něco stojí. Vývin velkého mozku (v ontogenezi) klade velké nároky na čas, organizaci a zdroje, každý gram mozku navíc stojí nesmírně mnoho energie. Existují i specifická omezení: u primátů velký mozek novorozence komplikuje porod, u členovců nervová centra soupeří o prostor s ústními ústroji apod. Jistá inteligence je sice životní nezbytností, ale od určité úrovně je moudřejší (rozuměj výhodnější pro přežití) investovat zdroje do jiných orgánů a schopností, protože samotné myšlení k přežití prostě nepostačuje.

Třeba je u prakticky všech organismů inteligence takto udržována na běžné zvířecí úrovni – tu nižší, tu vyšší, vzácně dosáhne úrovně šimpanze. Ale nic víc, protože pak již nastupuje neúprosná negativní zpětná vazba. Jen v jednom případě se objevila bizarní výjimka: my. U člověka jakoby oslabila negativní zpětná vazba a naopak vznikla a (na čas) převládla vazba pozitivní. Ale proč a jak se to stalo? Co bylo tou pozitivní zpětnou vazbou? Výroba nástrojů? Společenský život a soupeření o sociální postavení? Ale obojí by mělo fungovat i jinde, nejen u nás! Druhů vyrábějících nástroje je řada (opice, lidoopi, vrány, galapážské pěnkavy, do jisté míry chobotnice…), druhů společenských ještě více.

Nabízí se pohlavní výběr. V tom případě by inteligence byla znakem, který lidé (jednoho nebo obou pohlaví) preferují u svých reprodukčních partnerů. Znamenalo by to, že inteligence je vlastně neadaptivní, jen se víceméně dílem náhody stala kritériem pohlavního výběru nezávisle na své užitné hodnotě, a lidský mozek tak představuje cosi podobného jako paví ocas? Empiricky by se mohlo zdát, že tomu tak je: lidé preferují inteligentní (nebo nějak nadané) partnery (samotný termín „namlouvání“ ukazuje, že komunikace je u člověka klíčovou součástí získávání partnera), i když není zcela jasné, zda nadprůměrná inteligence nebo kreativita nutně znamená v životě reálnou výhodu. I pak je ale neobvyklé, že by se preference pro inteligentní partnery objevila za celé ty stovky miliónů let, co na Zemi existují živočichové, objevila jen jednou jedinkrát.

3) Vznikli…

Existuje však i třetí vysvětlení. V minulosti Země alespoň jeden další inteligentní druh vznikl, ale buď vyhynul dříve, než dosáhl technologické úrovně přesahující, řekněme, dobu kamennou, anebo dokonce dosáhl vyspělé technologie, ale její stopy nám doposud unikají. Bohužel, této možnosti je dopřáváno jen velmi málo seriózní pozornosti (o to však více pozornosti neseriózní, ze strany záhadologů a pavědců). Ano, je to možnost fantastická. Je ale o tolik fantastičtější než jiná možná řešení, aby nám to dávalo právo ji od stolu zavrhnout? Osobně soudím, že není. Je to možnost ležící na území vědy? Zcela nepochybně. Se stejnou vážností a důkladností, jako se pídíme po ostatcích vymřelých organismů, stopách geologické činnosti a indikátorech dávného klimatu, bychom se mohli a měli pídit po stopách zaniklých inteligentních druhů. Měli bychom se začít zamýšlet nad tím, jaké stopy by zanechalo působení inteligentních bytostí s časovým odstupem miliónů let, stejně jako se zamýšlíme, jak poznat přítomnost civilizace vzdálené desítky světelných let. Snad by ani nebyly třeba expedice do odlehlých pustin ani nákladné vykopávky, řadu věcí bychom mohli zjistit z existujících dat… Věřím, že takové snažení by mělo smysl. Sice by nejspíš skončilo konstatováním, že nic podezřelého nalezeno nebylo – ale i to by bylo znepokojivé a závažné zjištění! Ostatně i SETI se potýká s mlčením kosmu, a přece má svoji neoddiskutovatelnou hodnotu. Jakékoli představitelné řešení „Fermiho paradoxu v čase“ je pozoruhodné a nese s sebou hluboké implikace pro celou řadu vědních oborů, v neposlední řadě i pro úvahy o našem místě v kosmu. Když nejen nalezení, ale i nenalezení něčím obohatí náš pohled na svět, proč bychom potom neměli hledat?

Příspěvek byl publikován v rubrice Mimozemský život a inteligence, Paleo se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *