Exkluzivně: Země zachráněna!

NibiruJistě není třeba připomínat, že na 21. prosince letošního roku má připadnout konec světa. Toto téma se bohužel stalo předmětem nejrůznějších spekulací a polopravd, které naštěstí na tomto místě můžeme uvést na pravou míru.

Nuže, přínivci apokalypsy nechť truchlí, my ostatní se můžeme radovat: Konec světa se nekoná. To ale neznamená, že pradávná hrozba z vesmíru byla jen dalším smyšleným strašákem. Právě naopak. Blížící se zkázu se podařilo zastavit jen zásluhou brilantního intelektu a obětavého úsilí nejvýznamnějších koryfejů světové astronomie. Zachránci Země pracovali v nejpřísnějším utajení a s pochopitelnou skromností se rozhodli pomlčet jak o hrozícím nebezpečí, tak i o hrdinném úsilí, díky němuž je na poslední chvíli odvrátili. Jeden z účastníků tajného setkání se však rozhodl šokující skutečnost zjevit nic netušící veřejnosti, právě prostřednictvím tohoto webu.

V nejmenovaném hlavním městě České Republiky došlo v noci na dnešek k přísně tajnému zasedání špiček Mezinárodní astronomické unie (IAU), kterého se zúčastnili vedle světových astronomů a astrofyziků i další významní činitelé z celého světa, mimo jiné také americký prezident Barack Obama a stínový prezident EU Václav Klaus. Ostatní účastníky zde, s ohledem na jejich výslovné přání zůstat v anonymitě, jmenovat nebudeme. Místo a čas setkání byly zvoleny s ohledem na nejvyšší možnou bezpečnost. Vybranou lokalitu totiž největší kapacity, jmenovitě M. de Nostredame a A. Sheran, označili jako nejbezpečnější v případě apokalypsy, a navíc pravděpodobnost, že by zánik světa připadl právě na zvolené datum, byla určena jako „téměř nulová“, na čemž se vzácně shodly přední světové kapacity mezi astronomy i astrology.

Krátce po půlnoci předsedající, jeden z předních tuzemských astronomů, zahajuje přísně tajné setkání za zavřenými dveřmi. „Situace je opravdu vážná. Již více než rok uklidňujeme panikařící veřejnost a slibujeme, že konec světa nehrozí. Pravdou však je, že zatím nemáme jediný jasný plán, jak mu zabránit. V ohrožení je přitom nejen naše odborná reputace, ale i důvěryhodnost astronomie jako vědy… (nahlíží do připraveného taháku) …a samozřejmě Země.“ Nálada v sále je napjatá, plná očekávání.

„Pravda je taková, že ještě před koncem tohoto roku má k Zemi dorazit obří planeta, desetkrát větší než Jupiter, kterou někteří nazývají Nibiru. Řítí se přímo na nás, a tak velké těleso prostě nedokážeme…“

„Ano, dokážeme!“ ozývá se náhle odkudsi z potemnělého sálu.

„Prosím? Nějaký nápad?“ táže se s nadějí v hlase mluvčí, ale žádná další odezva nepřichází. Po několika sekundách krčí rameny a pokračuje: „Dopad je jistý, bude ale nutné zpřesnit jeho místo a čas. Bez pozorovacích dat ale dráhu přesněji určit nedokážeme…“

„Ano, dokážeme!“ zaznívá z ničeho nic znovu. Když opět následuje jen trapné ticho, v sále propuká sotva potlačované veselí.

„Prosím o klid!“ bouchá předsedající do řečnického pultíku. „Dovolte mi, abych pokračoval. Jednalo by se o impakt třináctého stupně Turínské stupnice, tak silný, že jej jako lidstvo prostě nedokážeme přežít…“

„Ano, dokážeme!“ přerušuje mluvčího do třetice. Tentokrát je však trpělivost předsedajícího již vyčerpána, a žádá o vyvedení narušitele ze sálu. Výsledkem je menší rozruch, který se nicméně nakonec postupně přesune mimo jednací sál, takže úvodní projev může pokračovat. Předsedající zdůrazňuje, že prvním úkolem bude přesně určit parametry orbity Nibiru. Za tím účelem předává slovo americkému zástupci, jednomu z autorů přelomové publikace, kterou oficiální věda existenci zlověstné planety poprvé připustila.

„Podle propočtů, které jsme s kolegou provedli, tato planeta opravdu existuje. Doporučujeme jí ale říkat Tyché, aby to nevypadalo, že věříme nějakým pavědeckým teoriím…“

„Dobrá připomínka,“ ocenil předsedající, „nás by ale více zajímalo, co nám můžete říct o její dráze.“

„V roce 2011 se nacházela 15 000 astronomických jednotek od Země, to je nejpřesnější informace, kterou máme.“

Když předsedající zjišťuje, že nic přesnějšího z amerického astrofyzika nevytáhne, předává slovo pozvanému odborníkovi na mayský kalendář, který má pomoci s určením data apokalypsy. Mužík dlouze hovoří o náročnosti studia starých spisů, a k podstatě svého objevu se dostává teprve ve chvíli, kdy nadpoloviční většina přítomných již dávno spí.

„…a právě v tomto mayském chrámu jsem objevil prastarý, notně již zaprášený trhací kalendář. Na jeho poslední stránce byl zřetelně zakroužkovaný pátek 21. 12.! A to prosím červeně!“

Zaznívají i pochybovačné hlasy: Mnozí přítomní jsou rozenými skeptiky, a vznášejí oprávněné dotazy, jestli si třeba Mayové nezakroužkovali chybné datum. Stačí ale bleskové nahlédnutí na Internet, a nemůže pochybovat již nikdo: na osudném dni se shoduje tolik nezávislých zdrojů, že to prostě nemůže být náhoda.
Další příspěvek pomáhá lokalizovat místo hrozícího dopadu tělesa s pravděpodobností 98% na západní polokouli, konkrétně v USA, přesněji na Manhattanu. Opět zaznívají hlasy zpochybňující použitou metodiku, prezentující ovšem ukazuje, že všechny námitky jsou nepodložené, protože průzkum veřejného mínění byl proveden na dostatečném vzorku respondentů a náležitě statisticky zpracován.

„To je určitý pokrok,“ konstatuje předsedající. „Víme tedy, kde se tajemná planeta nacházela v roce 2011, a kde a kdy dopadne, a z toho už se dá říct, kde by se měla nacházet právě teď. Zavolejte prosím někdo do Ameriky, ať tím směrem namíří Hubblův teleskop…“

Jeden z přítomných prezidentů se v tomto okamžiku probírá ze zdánlivě tvrdé dřímoty a hlasitě se dožaduje použití Klausova teleskopu, protože levicové a pravdoláskařské optice nelze věřit.

„Ale pane prezidente, ten teleskop je Hubblův, nikoli Havlův,“ opravuje ho předsedající.

„Ale pravdu mám přece já!“ hájí se prezident a chvíli si užívá pocit, že je středem pozornosti. Když však přítomný ředitel NASA i po opakované výzvě přejmenování teleskopu odmítá, prezident se vzdorným výkřikem „A přece je modrá!“ opouští sál.

Poté se už bez dalších politických komplikací daří sjednat pozorování kosmickým teleskopem i dalekohledem na Petříně.

Dalším bodem na programu je obrana proti zákeřné planetě. Na přetřes se dostávají jaderné zbraně. Někteří pochybují, zástupci z USA však mají jasno: „Když na ní pošleme celý náš arzenál a Bruce Willise k tomu, to by v tom byl čert…“

Zástupce Rakouska pochopitelně atomové řešení příliš nenadchlo: „Copak tu všichni zešíleli? No dobře, letí na nás nějaká planeta větší než Jupiter. Ale co hrozba jaderného zamoření, co? Vždyť uvolněná radiace by způsobila podobný masakr jako havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě, a to nemůžeme připustit – proti tomu je srážka s planetou legrace. Když už odvracet, měli bychom k tomu využít alternativní zdroje!“

Argumentace se ovšem nesetkává s větším ohlasem a okamžité použití jádra je těsnou většinou odhlasováno. Zbývá už jen najít Baracka Obamu. To ovšem není vůbec snadné, teprve po delším úsilí se daří prezidenta nalézt v předsálí u baru, kde uraženě trucuje. Teprve první dáma, narychlo povolaná z hotelu, jej přivádí k rozumu. Pak se ale objevuje další, mnohem závažnější problém: Prezident zjišťuje, že mu byl cestou z letiště odcizen atomový kufřík. Červené tlačítko, k němuž mnozí s takovou nadějí vzhlíželi, tak není možné zmáčknout, a nad budoucností planety Země se opět zvedá velký černý otazník, se kterým nic nezmůže ani Bruce Willis.

Naštěstí přichází nová naděje. Pokud někdo má naději zlikvidovat hrozbu z Nibiru, je to muž, jenž právě dorazil z letiště: J. A. Fernandez. Drsný Uruguayec si vydobyl renomé na setkání IAU před šesti lety, shodou okolností dokonce ve stejném městě. Vcelku pochopitelně je přivítán mohutným potleskem. Celý sál mu doslova visí na rtech, když ukazuje velké schéma dráhy Nibiru.

„Zde vidíte, že dráha Nibiru je velmi eliptická: protíná dráhy řady planet, konkrétně Země, Marsu, Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu a… no, to už by vlastně mohlo stačit. Rád bych připomněl, co jsme si zde, na této půdě, před šesti lety odhlasovali, totiž že pravá planeta může být jen takové těleso, které zcela vyčistilo svoji orbitu od jiných srovnatelných těles. Mluvit o obří planetě je proto v tomto případě holý nesmysl. Nibiru je,“ konstatuje s pohrdlivým úšklebkem, „prachsprostá planeta trpasličí, nic víc.“

Po těchto slovech to v sále šumí jako v úle. Jihoameričan sotva dorazil, a již se mu povedlo hrozbu zredukovat z obra na trpaslíka. Situace hned začíná vypadat mnohem nadějněji.

„Možná kdybychom do cesty té trpasličí planety poslali jeden dva bludné balvany…“ rozvíjí předsedající vlastní plán na záchranu.

Vtom na pódium vybíhá další astronom, s obálkou počmáranou chvatnými výpočty. Když konečně popadne dech, sděluje nečekanou zprávu: „Nibiru se v roce 2011 mohla nacházet 15 000 AU od Země, ale ne blíže, protože to by ji musely odhalit pozemské teleskopy. A ke kolizi má dojít právě letos. Výpočet ukazuje, že aby to stihla, její rychlost musí činit více než 10% rychlosti světla! To je mnohem více, než třetí kosmická rychlost, tudíž takové těleso vůbec nemůže být na oběžná dráze okolo Slunce!“

Šokované publikum se tak dozvídá, že Nibiru není trpasličí planeta, nýbrž že to není vůbec planeta. Ale co to tedy je? Jakýsi bludný, bezprizorný trpaslík.

S dalším mluvčím dostává Nibiru další smrtelnou ránu. Otřesena je totiž pověst pozvaného experta na starověké civilizace. „Já tedy nechci provádět nějaké osobní útoky,“ začíná opatrně představitel astronomů z Německa, „ale kdysi, ještě jako kluk, jsem starou indiánskou literaturu studoval, a můžu zodpovědně prohlásit, že o konci světa ani planetě Nibiru tam nic není. A to jsem důkladně a dokonce několikrát přečetl všechny staré mayovky, které zůstaly na půdě po tátovi!“

Degradována a zbavena mytologické opory, začíná Nibiru vzbuzovat spíše útrpné úsměvy než bázeň. Pro zasedání IAU to již není důstojný soupeř – i s Plutem si nakonec poradili, a ten se držel daleko houževnatěji.

Definitivní zpečetění slavného vítězství přichází se spěšným poslem z Petřína: Žádná planeta větší než Jupiter nikde v dohledu není. Byla doslova smetena z oblohy. Hrozba byla zažehnána.

A tak vše nakonec dobře dopadlo, a přítomní delegáti se mohli opět rozjet do svých domovů. Členové IAU ovšem teprve poté, co se posvátnou přísahou zavázali, že ani v budoucnu nedopustí, aby se do sluneční soustavy vloudila nějaká nadbytečná planeta.

Buďte proto, milí pozemšťané, zcela bez obav. Všech 10 145 členů IAU i nadále dnem i nocí bdí nad pořádkem ve sluneční soustavě, vesměs bez nároků na bohatství a vděčnost davů. A Bruce Willis to koneckonců jistí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *