Téměř vše, s čím se v přírodě setkáváme, lze vysvětlit s pomocí „přirozených příčin“ – to jest slepého působení živých a neživých přírodních procesů. Vyloučíme-li nepatrný ostrůvek času a prostoru, poznamenaný činností člověka a jeho předchůdců, neobjevili jsme dosud nic, co by nebylo možno vysvětlit jinak než jako stopu po záměrném působení myslících bytostí. To, bohužel, stále trvá. Tak jako hledači inteligence ve vesmíru mají svůj „Wow signal„, třeba ne zcela průkazný, ale vzrušující, podobný náznak by rádi dostali i ti, kteří hledají projevy inteligence v miliony let vzdálené minulosti. Je možné, že nějaká bytost z šerého pravěku disponovala duševními a fyzickými schopnostmi, které jí dovolovaly manipulovat, tvořit a hrát si, v místě a čase tak vzdáleném naší každodenní zkušenosti, jako jsou hlubiny triasového moře?
Fascinující možnosti, že už kdysi ve vzdálené geologické minulosti mohly na Zemi existovat jiné myslící bytosti, jsem se na Vzdálených světech již jednou věnoval. Tehdy jsem ale nemohl uvést žádný konkrétní případ stopy nebo fosílie, která by pro tuto možnost svědčila. Ne že by se tato situace mezitím radikálně změnila. Přinejmenším se ale objevil případ, kdy k takovéto interpretaci fosilních dat někdo sáhl.
Na letošní konferenci Geological Society of America v Minneapolisu totiž zazněl fascinující příspěvek, vysvětlující zvláštní nahromadění fosilních kostí právě úmyslnou činností jakéhosi tvora.
Oč jde? V roce 1928 byl v Nevadě učiněn zvláštní nález. Na jediném místě spočívaly ostatky ne méně než devíti ohromných ichtyosaurů rodu Shonisaurus, každý o délce přes 14 metrů! Taková „pohřebiště“ fosílií nejsou ještě nijak vzácná, vznikají buď tak, že nějaká pohroma naráz zahubí celou skupinu zvířat, anebo jsou náhodně uhynulí jedinci shromážděni až po smrti činností vln nebo proudů. Tento příklad byl ale v něčem zvláštní. Všechny kostry byly orientovány v severojižním směru (což mohl mít na svědomí proud), ale vykazovaly různě intenzivní známky rozkladu a různou míru disartikulace („rozházení“) kostí, což ukazuje, že zvířata nezahynula naráz a jejich kosti na dně ležely různě dlouho, než byly pohřbeny a mohly fosilizovat. Pohřebiště navíc leželo v hluboké vodě, kolem 200 m pod hladinou, což (podle autorů abstraktu) příliš nenasvědčuje tomu, že by k takovému nahromadění koster došlo náhodou.
Tohle všechno se ale stále nevymyká obvyklým přirozeným příčinám. Jenomže součástí pravěké „kostnice“ jsou i zvláštní seskupení obratlů, srovnaných do podivných dvojitých řad s pravidelností téměř geometrickou. Ačkoli jsou tak pravidelně poskládané, není zachované logické pořadí, jak by tomu mělo být, kdyby šlo prostě o páteř, která se jen tak rozpadla na mořském dně – tady najdeme obratle ocasní vedle krčních a podobně.
Autor příspěvku, americký paleontolog Mark McMenamin, proto přišel s kuriózním a více než neortodoxním vysvětlením: s kostmi si na mořském dně prostě „někdo“ hrál a sestavoval z nich geometrické obrazce. Uvážíme-li, že k tomu mělo dojít před 228 milióny let, v polovině triasového období, kdy Pangeu teprve začínali zabydlovat první dinosauři a z therapsidů se zvolna vyvíjeli nejstarší zástupci savců, je to představa zdánlivě zcela absurdní.
Uspořádané obratle shonisaura – svědectví o působení inteligentní bytosti, nebo jen náhoda?
(přejato z freethoughtblogs.com)
McMenamin navrhuje, že majitelem ichtyosauří kostnice mohl být jakýsi obří hlavonožec podobný dnešním krakaticím obrovským. Ten se shonisaury sváděl souboje analogické soubojům dnešních obřích hlavonožců s vorvani, a zjevně v nich opakovaně vítězil a svou kořist přinášel do svého doupěte, kde na ní hodoval. A protože hlavonožci jsou stvoření inteligentní a hravá, s kostmi svých obětí poté různě manipuloval a seskupoval je podle svého vlastního „vkusu“.
„Předpokládaný triasový kraken, který mohl být nejinteligentnějším bezobratlým všech dob, sestavil obratlové disky do dvouřadých vzorců, kde do sebe jednotlivé kousky zapadaly jako by byly částmi skládačky. Sestavené obratle připomínají vzorec přísavek na chapadlech hlavonožců, kde každý amficélní obratel (se dvěma konkávními kloubními plochami, pozn. aut.) silně připomíná přísavku dvoužábrých hlavonožců (olihní, sépií a chobotnic, pozn. aut.). Mozaika z obratlových disků tak může představovat nejstarší známý autoportrét,“ píše McMenamin ve svém abstraktu.
Na tomto scénáři je ovšem více spekulativního než racionálního. Neexistuje žádný důvod věřit, že za zabitím a nahromaděním ichtyosaurů, a za přeskupením jejich kostí musel nutně stát tentýž „pachatel“! Představa třicetimetrové olihně (tak velké nemáme doložené ani dnes, natož v triasu) tudíž nikterak nevyplývá z dostupného materiálu. Ani u dnešních olihní nemáme důkaz, že by přemohly vorvaně (spíše naopak). I když nelze vyloučit, že právě hlavonožci mohli v druhohorních mořích patřit k těm nejinteligentnějším a nejzručnějším stvořením (což jim nemůžeme upřít ani dnes), je fosilní záznam hlavonožců bez odolných schránek (kam právě olihně a chobotnice patří) dost chatrný, takže odvolávat se právě na ně hraničí s netestovatelnou hypotézou.
Též je těžké posoudit, jestli je popsané uskupení obratlů opravdu tak pravidelné a nevysvětlitelné, aby si vyžadovalo cílený zásah nějakého zručného tvora. Obrazový doporovod je bohužel dosti skromný, ostatně konečný verdikt by v tomto směru musel vynést někdo dostatečně zběhlý v tafonomii, aby mohl vyloučit ostatní možné příčiny. Ne vše, co vypadá uměle, také je umělé. Zejména by bylo důležité vědět, kolikrát se popsané uspořádání opakuje, kolika kostí se týká, jak daleko byly obratle přemístěny ze svých původních pozic apod., což se nikde neuvádí.
Jak byla myšlena věta o „autoportrétu“ také není zcela jasné, a věrohodnost abstraktu to spíše shazuje. Představa, že nějaký hlavonožec skládá do písku svůj vlastní obraz, je sice podmanivá, ale snad až příliš antropomorfní, než abychom ji brali vážně. Předpokládá totiž nejen vysokou inteligenci, ale i lidský způsob estetického vnímání a symbolického myšlení. Je ale možné, že to bylo myšleno jako metafora: že tento měkkýš uchopil každou přísavkou jeden obratel, až jimi pokryl celé své chapadlo, a pak je všechny naráz upustil do písku, nejspíš bez jakéhokoli konkrétního uměleckého záměru (v podobném smyslu je autoportrétem obrys postavy člověka, který si lehl do sněhu…). (Matně si vybavuji, že jsem onehdy viděl v nějakém dokumentu něco podobného provádět chobotnici s oblázky, takže proč ne.) Protože víme, že hlavonožci s objekty ve svém okolí často manipulují a přenášejí je, nebylo by to nic nemožného, ale ani by to nevyžadovalo inteligenci převyšující hlavonožce současné. Pak by jistě nešlo o projev umění, ale spíše hry nebo chování s jiným účelem, např. snahy ochránit citlivé chapadlo před nějakou obranyschopnou kořistí, podobně jako si delfíni chrání své nosy s pomocí mořských hub.
Ostatně nemůžeme vyloučit, že obratle poskládalo nějaké úplně jiné stvoření, a to z pohnutek úplně nesouvisejících s „inteligentním“ chováním. V současnosti známe některá stvoření, která vytvářejí komplikovaná a zdánlivě „umělecká“ díla organizovaná často podle geometrických zákonitostí jako součást svého rituálu námluv (nejznámější jsou australští ptáci lemčíci), a nelze vyloučit, že zde mohlo jít o něco podobného. Pak mohla být tvůrcem obratlového sousoší nějaká bytost (stejně dobře hlavonožec, ryba, členovec…), která použila opodál ležící kostry nahromaděné náhodnou činností proudů jako stavební materiál, a která toto chování provedla čistě instinktivně, bez záblesku inteligence, o sebeuvědomění ani nemluvě.
Jsem ta poslední osoba na světě, která by zpochybňovala možnost, že i ve vzdálené minulosti mohly na Zemi existovat bytosti disponující určitou mírou inteligence. Zároveň ale nemohu, alespoň na základě předložených fakt, zcela uvěřit, že právě popsaný nález je oním mimořádným důkazem pro takové mimořádné tvrzení. McMenamin k problému přistupuje sice s velkou dávkou imaginace, ale bohužel se soustředí jen na jednu preferovanou hypotézu, aniž by diskutoval ostatní alternativy, což vrhá určité pochyby i na jeho hlavní sdělení, tj. nenáhodnost uspořádání obratlů.
Když uvážíme, že i mnohá daleko snáze uvěřitelná a zdánlivě lépe podepřená tvrzení se zhusta nakonec ukázala jako neopodstatněná, nebo dokonce přímo pavědecká, nepochybíme, když hypotézu „triasového umělce“ nezavrhneme od stolu, ale budeme k ní přistupovat s velkou dávkou zdravé skepse.
Odkazy:
Kraken versus ichthyosaur: let battle commence (Nature News), reprint článku na webu Scientific American
McMenamin, M. A. S. & Schulte McMenamin, D. L. TRIASSIC KRAKEN: THE BERLIN ICHTHYOSAUR DEATH ASSEMBLAGE INTERPRETED AS A GIANT CEPHALOPOD MIDDEN. Presentation at the Geological Society of America meeting, Minneapolis, Minnesota, 2011.
Seeing A Cephalopod In Ancient Bones (National Public Radio) (Rozhovor s Markem McMenaminem)
Traces of a Triassic Kraken? (P.Z.Myers, Pharyngula) (silně skeptický pohled)
Artsy Kraken (půvabná ilustrace k tématu :-D)
