Planety se rodí z popela hvězd. To je letitá astronomická moudrost - všichni jsme se ve škole učili o tom, jak se v kosmické prázdnotě smísí prvotní vodík s těžšími prvky, pozůstatky starých, vybuchlých hvězd, a z těchto mračen se formují zárodky hvězd, a bok po boku s nimi vznikají i planety.

Dnes se ale ukazuje, že hvězdný popel nemusí čekat miliony let rozptýlen v kosmické prázdnotě, než z něj gravitace "uplácá" novou hvězdu a s ní i planetární soustavu. Někdy to může vzít zkratkou...

Hagai B. Perets z Harvardova-Smithsonova centra pro astrofyziku v Cambridge nedávno publikoval odborný článek, v němž ukazuje, že kromě planet vzniklých klasickou cestou, společně s rodící se hvězdou, existují i planety vzniklé zcela jiným mechanismem, které zabydlují soustavy dvojhvězd.

Dvojhvězdy se rodí jako normální hvězdy z prachoplynných mračen, a i ony mohou být doprovázeny planetami vzniklými při jejich zrodu. Jakmile jedna ze složek dvojhvězdy zestárne, změní se v obra a nakonec odvrhne svůj plynný obal, původní planety jsou zničeny nebo těžce poškozeny. Odvržený plyn se ale může zachytit na oběžné dráze druhé složky dvojhvězdy, kde utvoří disk - protoplanetární disk, z něhož se mohou zrodit nové planety druhé generace!

Ani to ovšem není úplný konec. I druhá složka dvojhvězdy (která vydržela déle, díky tomu, že byla méně hmotná a lépe hospodařila s dostupným palivem) totiž nakonec zestárne a odvrhne velkou část své hmoty do kosmu. Tentokrát se disk vytvoří kolem její dříve zesnulé kolegyně, která nyní chabě září coby bílý trpaslík. A pod jeho chladným světlem se zrodí poslední, třetí generace planet...

Protoplanetární disky vzniklé z cárů umírajících hvězd již byly skutečně pozorovány, což ukazuje, že tento mechanismus funguje. Ve vícečetných hvězdných systémech by všem nemusely být jen tři generace planet, ale teoreticky i více... Podmínkou samozřejmě je, aby složky dvoj- troj- nebo vícenásobné hvězdy byly vzájemně dost vzdálené, aby kolem nich mohly existovat stabilní planetární systémy. Vznikat ale mohou i planety, obíhající kolem obou složek dvojhvězdy na široké orbitě (cirkumbinární planety).

Otázkou je osud předcházejících generací planet. Ty totiž nemusejí být beze zbytku eliminovány, takže tito veteráni mohou existovat bok po boku s nově zrozeným pokolením. Mohou také posloužit jako jádra, na která se nabalí nově přibyvší plyn a prach. Tímto procesem by mohly vznikat planety neobyčejně hmotné. Tření v protoplanetárním disku ale může část starších planet zpomalit a svrhnout do chřtánu mateřské hvězdy.

Planety druhé generace se mohou od těch normálních lišit. Mohou obíhat v jiné rovině, než kde leží rovník hvězdy a případné planety první generace. Dokonce by se mohly pohybovat i v protisměru (i když k témuž výsledku mohou vést i jiné příčiny).

Pokud se pustíme do dalších spekulací, nutně zde musejí být odlišnosti i co do potenciálu pro vznik života. Protože tyto pozdní světy vznikají z jiných surovin, budou mít odlišné chemické složení než klasické planety (např. mohou být bohatší na kovy, nebo jde o uhlíkové planety). Teoreticky by měly mít také méně radioizotopů. Do prachoplynných oblak je dodávají supernovy, obyčejné zanikající hvězdy je však neprodukují, a proto by měly být v druhotném disku poměrně vzácné. Co to pro život znamená? Prostředí s nepovědomým zastoupením prvků, přející exotickým typům života, plus nedostatek endogenního tepla, což znamená méně vulkanismu a geologické činnosti (nezapojí-li se slapové síly). Případní mimozemšťané usilující o získání atomových zbraní by měli také více práce se získáváním a obohacováním uranu.

Pokud planety obíhají bílé trpaslíky by byly asi zvlášť nehostinné: záře takových hvězd je slabá a ještě postupně zeslabuje, což komplikuje existenci planet v obyvatelné zóně. Nemluvě o tom, že čerství bílí trpaslíci vydávají mnoho UV záření, které je pro organické látky i organismy ničivé. A pokud bude málo geotermálního tepla, ubývá i potenciál pro biosféry europského typu.

Zdroje

Hagai B. Perets (2010): SECOND GENERATION PLANETS.

Paired stars may bear multiple litters of alien worlds (Maggie McKee, New Scientist, 2010)