Na světě jsou první radarové snímky, ukazující nejznámější uhlovodíkové jezero na Titanu - Ontario Lacus. Jezero se velmi podobá svým protějškům na Zemi, najdeme tam pláže, příční přítoky a delty naplavenin. Snímky byly pořízeny během průletů T57 a T58 (22. června a 8. července 2009) a zpracovaány a zveřejněny byly teprve nedávno.

Severovýchodní břeh jezera tvoří povlovné pláže naplavené vlnami, a nad pobřežím je viditelná terasa, patrně pláž obnažená poklesem hladiny a/nebo vzestupem terénu. Jihozápadní pobřeží je divočejší - vidíme tam zálivy zapalavených říčních údolí a dokonce i delty naplavené metanovými řekami. I tady je břeh poměrně povlovný.

Tyto rozdíly lze vysvětlit částečně tektonickými pohyby (SV břeh stoupá, JZ břeh klesá), částčeně převládajícím větrem, který vane zřejmě od západu, a jím hnané vlny vynášejí písek na východní břehy.

Povlovné břehy, ne vyšší než několik desítek metrů, ukazují, že jezero je patrně mělké. Jedině na severozápadě se pobřeží zvedá do vysočiny 300 - 500 m (podle novějších údajů dokonce 1000 m) vysoké. Výškoměrný profil naznačuje, že jezero by mohlo ležet v tektonické propadlině. Rozlišení snímků zachycuje jen tya největší říční koryta, zdá se však, že kapalné uhlovodíky přitékají do jezera ze všech stran.

Kapaliny se na radaru jeví obecně tmavé, přesto je jih jezera o něco světlejší. Je možné, že je tam jezero velmi mělké, a radar částečně vidí až na jeho dno, nebo je hladina zvlněná a radarové paprsky se od ní odrážejí. Zajímavé je, že starší pozorování nezaznamenala na hladině žádné vlny. Panovalo zrovna bezvětří, nebo je v jezeře viskózní kapalina, která vlny netvoří? Přinejmenším v určitých ročních obdobích však vlny určitě vznikají, jinak nelze vysvětlit existenci pláží. Síla větru i složení (a potažmo viskozita) kapaliny v jezeře se může během titanského roku měnit, což by tomu odpovídalo.

Ontario Lacus podle Wall a kolektiv, 2010. Nahoře vidíme radarový snímek jezera.Tyrkysový obrys (čárkovaně) vymezuje přibližné hranice jezara na infračervených snímcích z roku 2005. I když uvážíme jisté nepřesnosti (dané např. skutečností, že kapalina je v mělčích oblastech pro radar průhledná, IR snímky mají nižší rozlišení apod.), zdá se, že se jezero přinejměnším v některých partiích zmenšilo - zřejmě částečně vyschlo. A - zapalavená říční údolí, B - vysočina s vrcholky několik set metrů nad hladinou jezera, C - pláž, D a E - říční údolí s pravděpodobným náplavovým vějířem, F - útvar nejistého původu, možná erodovaný diapir, G - světlejší část jezera, zvlněná hladina nebo mělčiny, H - zaplavená říční údolí, I, J a K - přítok tvořící deltu, L - zaplavený údolní systém. V úseku kolem písmen C a E jsou vidět linie rovnoběžné s pobřežím, a to jak na břehu (terasy) tak i na dně jezera (zatopené pláže) ukazující na kolísání hladiny. Na dolním obrázku vidíme výškoměrný profil, jehož trasa je naznačena i na mapě jezera. Ukazuje jednak, že hladina jezera je hladká a nízko položená (jak také jinak?), a že jezero leží v prohlubni, možná příkopové propadlině vymezené dvěma zlomy (červeně).

Zdroje:

PIA13172: Footprint of Ontario Lacus (oficiální snímek a jeho popis uveřejněný NASA)

Unmanned Spaceflight

Wall, S.; Hayes, A.; Bristow, C.; Lorenz, R.; Stofan, E.; Lunine, J.; Le Gall, A.; Janssen, M.; Lopes, R.; Wye, L.; Soderblom, L.; Paillou, P.; Aharonson, O.; Zebker, H.; Farr, T.; Mitri, G.; Kirk, R.; Mitchell, K.; Notarnicola, C.; Casarano, D.; Ventura, B.: The Earthlike Shoreline Morphology of Titan's Ontario Lacus. 41st Lunar and Planetary Science Conference, held March 1-5, 2010 in The Woodlands, Texas. LPI Contribution No. 1533, p.1466.

Wall, S.; Hayes, A.; Bristow, C.; Lorenz, R.; Stofan, E.; Lunine, J.; Le Gall, A.; Janssen, M.; Lopes, R.; Wye, L.; Soderblom, L.; Paillou, P.; Aharonson, O.; Zebker, H.; Farr, T.; Mitri, G.; Kirk, R.; Mitchell, K.; Notarnicola, C.; Casarano, D.; Ventura, B.: Active shoreline of Ontario Lacus, Titan: A morphological study of the lake and its surroundings. Geophysical Research Letters, Volume 37, Issue 5.