Dinosauři jsou často považováni přímo za ztělesnění tuposti a nemotornosti. Po větší část uplynulého století je velká část vědců považovala za hory masa bez mozku, odsouzené k vyhynutí. Dnes však již velká část lidí díky popularizační literatuře nebo alespoň trikovým velkofilmům tuší, že dinosauři přeci jen nebyli pomalí a neschopní, a dokonce i s tou inteligencí to mohlo být poněkud lepší, než nám vnucují padesát let staré publikace a stále aktuální učebnice ve školách.

Jak to ale bylo doopravdy, byly to tupé kolosy, nebo vysoce inteligentní bytosti srovnatelné s dnešními primáty?

Prazákladem mýtu o tuposti dinosaurů jsou jejich údajné "malé mozky". Byly ale opravdu tak malé, a co vlastně rozumíme malým mozkem?

Srovnávání mozků...

Je ošidné porovnávat velikosti mozků různých živočichů. Je pravda, že velikost mozku je do určité míry určena velikostí těla. Rozhodně však neplatí nějaký jednoduchý vztah přímé úměrnosti, tj. že by 2x těžší zvíře mělo mít 2x větší mozek. Budeme-li postupovat od malých zvířat směrem k větším, poroste hmotnost mozku pomaleji než hmotnost těla. Větší zvíře tak má obyčejně mozek absolutně (co do hmotnosti či objemu) větší a relativně (v % hmotnosti těla) menší než zvíře malé. Tak můžeme například dospět k závěru, že absolutně největší mozek mezi savci mají kytovci (u vorvaně průměrně necelých 8 kg) a sloni (průměrně 4,7 kg), zatímco relativně největší mozek mají velmi malí savci, třeba drobní hlodavci a hmyzožravci, u nichž představuje až 10% tělesné hmotnosti (pro srovnání, u člověka jsou to asi 2%, u zmíněného vorvaně ale jen 0,01% váhy těla). Stanovování poměru mozek/tělo je tak už z principu nevýhodné pro větší živočichy, což je jedna z příčin obecného ostouzení dinosaurů coby tvorů s minimozky. Mechanické měření absolutní velikosti mozku, či poměru mozku k tělu je tedy zavádějící a nemůže nám nic říci o „inteligenci“ či „vyspělosti“ živočicha.

Matematickou závislost velikosti mozku (tzv. alometrický vztah) na velikosti těla lze odvodit ze statistických dat. Při použití logaritmického grafu má obyčejně tvar přímky. Taková rovnice nám může říci, že zvíře o hmotnosti X by mělo mít mozek o objemu Y. Teoretickou hodnotu Y můžeme srovnat se skutečnou velikostí mozku daného zvířete. Na základě toho můžeme stanovit tzv. EQ (encefalizační kvocient), což je poměr skutečné velikosti mozku daného zvířete k velikosti očekávané pro danou váhovou kategorii. EQ nám vlastně říká, jestli má daný živočich mozek podměrný, nadměrný nebo tak akorát.

Situaci komplikuje skutečnost, že u různých skupin živočichů existují poněkud odlišné vztahy mezi velikostí mozku a těla. Například plazi mají vždy menší mozky než stejně hmotní savci (a to výrazně, cca 10x). I ti nejnadanější plazi, jako jsou krokodýli, mají mnohem menší mozky než „nejhloupější“ savci, jako jsou „hmyzožravci“.
Samozřejmě můžeme usoudit, že vztah mezi mozkem a tělem je univerzální a platí stejně pro obě skupiny – plazi jsou prostě jen mnohem tupější než savci a jejich malé mozky tomu odpovídají. Jsou ale plazi opravdu tak tupí, jak by z toho nevýhodného srovnání plynulo? Když si odmyslíme odlišnosti ve způsobu života, máme nějaký důvod si myslet, že vychytralý varan či aligátor mentálně zaostává za takovým ježkem nebo rejskem, kterým příroda příliš fištrónu nenadělila? Skoro jakoby plazi s tím málem, co v hlavě mají, dokázali více, než by se na první pohled zdálo na základě srovnání se savci. Snad je to proto, že savčí mozek musí zvládat řadu funkcích tělesného a udržovacího rázu (třeba řízení teploty těla, jemnou motoriku, data z mnoha smyslů...), zatímco provoz plazího těla je z nějakého důvodu výrazně jednodušší - i když těžko říci, proč by tomu tak mělo být! Nebo že by byl plazí mozek jednoduše ekonomičtější co do rozměrů (a tím i spotřeby energie), ačkoli funkčně zdaleka tak výrazně nezaostává?
Ptáci mají větší mozky než plazi, ale v průměru také o něco málo menší než savci. Tady už ale s vysvětlením, že malé mozky rovná se nízká inteligence rozhodně nevystačíme. V poslední době se totiž ukazuje, že duševní výkony některých ptáků snesou srovnání i s primáty.

Snad o něco správnější přístup je „nesměšovat hrušky s jablky“ a srovnávat živočichy pouze v rámci jediné skupiny. EQ plaza tak určíme srovnáním s jinými plazy, EQ savce zase podle poměrů zjištěných u savců. Pak velmi záleží na tom, co s čím srovnáváme: mozek extrémně velký na poměry plazí se může ukázat extrémně malým mezi mozky savčími... A zrovna v případě dinosaurů tak není úplně jasné, zda je máme porovnávat s ptáky, nebo spíše s plazy, a zda je dokonce vůbec možné je s nějakými dnešními živočichy srovnávat.

Co vlastně je "dinosauří mozek"?

Další komplikací je neoddiskutovatelný fakt, že dinosauří mozek nikdo nikdy neviděl a asi ani neuvidí – můžeme toliko měřit mozkovny, a to ještě navíc pouze u některých dobře zachovaných fosílií. U savců a ptáků sice velikost mozku víceméně odpovídá rozměru mozkové dutiny, u plazů, obojživelníků a ryb tomu tak ale zdaleka není, např. u latimérie mozek zabírá jen 1% objemu mozkovny! To ale není důvod zoufat. Rozměr mozkovny nám poskytuje aspoň užitečný horní limit – větší už mozek být prostě nemohl. Dinosauři, alespoň někteří, se naštěstí z hlediska stavby mozku a mozkovny zřejmě blížili spíše ptákům a savcům než latimérii, takže mozkovnu můžeme brát alespoň jako orientační ukazatel. Starší badatelé ale "pro jistotu" uvažovali, že mozek dinosaurů zabíral jen její polovinu - odtud také některá přehnaně nízká data týkající se EQ!
U dinosaurů máme také jen velmi málo dat - fosílie bývají poškozené, nebo se měření jejich mozkoven nikdo nevěnuje (většinou to vyžaduje drahé techniky, jako je počítačová tomografie, nechceme-li vzácnou lebku zničit). Statistické soudy vynesené na základě studia malého počtu jedinců bývají často zavádějící, a toho si musíme být stále vědomi!

Problémem může být i samotný stav fosílie. Poučný je třeba osud mýtu o miniaturním mozku stegosaurů. Ačkoli tito tvorové byli velcí jako slon, v běžné dinosaurologické literatuře se jejich mozek přirovnává k vlašskému ořechu (a skoupější autoři jim ponechávají dokonce jen lískový!) Uvádí se však, že tyto údaje jsou zkreslené, neboť původní měření se provádělo na mozkovně dosud čásečně vyplněné horninou. V současné době se udává, že mozek stegosaura měřil 70 - 80 cm³, což sice není mnoho, ale přeci jen je to více než vlašský ořech. Další stegosauří bajkou je ta o druhém mozku. Stegosauři skutečně měli rozšířený páteřní kanál v sakrální oblasti, a objem tohoto kanálu byl větší než objem pravého mozku. To ale neznamená, že by v této dutině ležel "druhý mozek", ať už tím rozumíme cokoli. Většina z ní byla zřejmě vyplněna vazivem, tukem nebo (a to asi nejspíš) glykogenem, živočišným škrobem sloužícím jako zásoba energie. Mícha v sakrální oblasti asi ztluštělá skutečně byla, a zajišťovala určité reflexní odpovědi, to ale není nic zvláštního ani u dnešních organismů. Rozhodně se ale nedá říct, že by mícha stegosaura suplovala funkci zakrnělého mozku. Koneckonců, poměrně autonomní řízení vycházející z míchy je stavem u živočichů původním, takže když už, případnější by bylo tvrzení, že moderní savci si svým hypertrofovaným mozkem kompenzují postupně funkčně redukující míchu, i když i to zavání vulgárním zjednodušením.

Otázkou také je konkrétní stavba mozku. Zdaleka ne všechny jeho části slouží k tomu, čemu bychom mohli říkat "myšlení", to je vlastně jen jakýsi vedlejší produkt. Většina mozku řídí činnost těla, vědomou i nevědomou, zpracovává smyslové informace, řídí emoce a automatické reakce (reflexy, instinkty...). U řady dinosaurů a některých současných savců zabírá například podstatnou část mozku čichový lalok (u výlitků dinosauřích mozkoven zabírá zřejmě ještě větší podíl, než na původním živém mozku, protože v příslušné části mozkovny se patrně nacházela i jiná, ne-mozková tkáň - jinak by byly čichové bulby třeba tyrannosaura ve srovnání s dnešními organismy, vč. čichových specialistů jako je kiwi, absurdně velké). Naopak lidé a ptáci mají tutéž část zakrnělou. Protože tato partie evidentně neslouží myšlení, je jasné, že EQ počítané z rozměru mozkovny musí být díky různé velikosti čichového bulbu (a tkáně jej obklopující) nutně zkreslené a pro dinosaury s velkým čichovým lalokem asi vyznívá přehnaně lichotivě.Totéž samozřejmě platí i pro jiné mozkové struktury sloužící jiným než kognitivním funkcím, jen to u nich není tak očividné.

Krokodýl je mírou všech věcí

Dobře, všech možná ne, ale dinosauřích mozků určitě: většina autorů aplikuje na dinosaury vzorec stanovený pro současné krokodýly, EQ tedy vypovídá o tom, kolikrát měl konkrétní dinosaurus větší mozek než hypotetický krokodýl o stejné váze. Je samozřejmě otázkou do diskuse, nakolik dinosauři byli příbuzní nebo fyziologicky blízcí dnešním krokodýlům, nebo zda je vůbec možné hodnotit dinosaury jako jedinou a jednolitou skupinu.

První důležitá věc, než se do tohoto srovnání pustíme: krokodýly máme tendenci vnímat jako tupé, netečné plazy, jejichž duševní činnost se omezuje na zběsilé chňapání po všem, co se kde pohne. To ale není vůbec pravda. Ano, krokodýl se velmi liší od savce, jako je člověk nebo pes. Má nízkou úroveň metabolismu (poměřováno s námi, mezi plazy je na tom poměrně dobře), nepotřebuje tedy mnoho potravy, a proto je pro něj optimální strategií šetřit energií, trávit čas nehybně na číhané a nezatěžovat se aktivním pronásledováním svých obětí. To má hluboký dopad na jeho vnější projevy a strategii chování, což snadno můžeme interpretovat jako známku apatie a tuposti, zatímco činorodost savců vnímáme jako známku vysoké inteligence. Krokodýl je ale také docela chytrý, jenom to dává najevo krokodýlím, nikoli lidským způsobem.

Krokodýli umějí rafinovaně číhat na kořist, o níž dobře vědí, kdy a kde se objevuje. Dokáží dokonce do určité míry při lovu spolupracovat, například vytvoří polokruhovitou formaci u přítoku vody, takže jim žádná ryba připlouvající s proudem nemůže uniknout, obklíčí velkého kopytníka brodícího se přes řeku, aby mu zamezili v úniku, nebo „koordinovaně“ porcují velkou kořist na menší kusy. Stavějí hnízda pro svá vejce, která navíc střeží a brání, stejně jako mláďata, která dokážou i přenášet v tlamě z hnízda do vody. Umějí komunikovat hlasem a produkují celou řadu signálů.
Krokodýli chovaní v zajetí mohou být do jisté míry ochočeni, snad rozpoznají i svého ošetřovatele od ostatních lidí. Dají se natrénovat tak, aby přišli na zavolání, dokonce se naučí slyšet i na jméno a plnit jednoduché povely.

Závěr? Krokodýl je poměrně chytré zvíře, které vykazuje složité spektrum chování. To je velmi důležitý výchozí bod pro další úvahy.

http://reptilis.net/crocodylia/crocs/niloticus.html - inteligence krokodýlů

http://en.wikipedia.org/wiki/Saltwater_Crocodile#Intelligence – inteligence krokodýlů

http://www.flmnh.ufl.edu/cnhc/croccomm.html - zvuky krokodýlů

Jak je to tedy s dinosauřími mozky?

Výzkumy ukazují, že dinosauři se alespoň co do vztahů mezi rozměry mezi tělem a mozkem podobali dnešním plazům, jen ojedinělé výjimky zasahovaly do prostoru vyhrazeného ptákům a savcům. Pro někoho je to svědectvím o "studenkrevnosti" dinosaurů, pro jiného zase o jejich intelektuální podřadnosti, opatrnější a méně nekritický badatel však se svým soudem raději vyčkává, neboť řada indicií nasvědčuje tomu, že ani jedna z nastíněných variant není bezvýhradně pravdivá.

Můžeme bez obav konstatovat, že dinosauři měli mozky většinou srovnatelně velké nebo spíše větší (i několikanásobně) než krokodýli, není tedy sebemenší důvod myslet si, že byli tak tupí, jak si o nich řada lidí dodnes myslí.

Velmi špatně vyznívá hodnocení pro sauropody a jejich příbuzné, jejichž EQ sahá od ubohých 0,05 u primitivního rodu Massospondylus, přes obvyklých 0,2 u těch největších gigantů až po maximálních 0,6. Většina autorů se však shoduje na tom, že sauropodi byli natolik unikátní, ať už svou velikostí, fyziologií nebo životní strategií, že nemá mnoho smyslu je srovnávat se současnými organismy. Navíc v jejich případě extrapolujeme vztah ze zvířat relativně malých (krokodýli – maximální hmotnost 1,35 tuny) na tvory mnohem větší (až 100 tun!), takže jakákoli nepřesnost nutně narůstá do obludných rozměrů (to osatně platí i u jiných dinosaurů). Sauropodi sice asi nebyli kdovíjak duchaplná stvoření (ani to ve svém životě nepotřebovali), ale stanovené EQ jim s největší pravděpodobností křivdí. Doklady o jejich sociálním chování, jako je hnízdění v dlouhodobých koloniích nebo ochrana mláďat ve stádě, kde kráčela vždy uprostřed, chráněna hradbou těl dospělých, svědčí o tom, že za dnešními krokodýly mnoho nezaostávali.

Obrnění stegosauři a ankylosauři také asi nepatřili se svým EQ 0,5 – 0,7 k intelektuální elitě druhohor, rohatí dinosauři na tom byli o málo lépe, jejich skóre se pohybovalo mezi 0,7 – 0,9, maximálně až kolem 2,1. Dvounozí býložravci ornitopodi byli již nadanější (0,9 – 2,8), vyšší inteligence jim snad vynahrazovala absenci pancířů a ostnů.

Velcí masožravci, například allosauři a tyrannosauři, na tom nebyli vůbec špatně - vesměs měli mnohem větší mozky než krokodýli (EQ = 1 - 2,2), a z kusých informací o jejich chování můžeme bezpečně soudit, že i jejich chování bylo minimálně stejně vyspělé, ale spíše na úrovni ještě mnohem vyšší: téměř jistě lovili v organizovaných skupinách, pečovali o mladé a dokonce snad i o nemocné a raněné soukmenovce, čemuž se zdají nasvědčovat vyhojené zlomeniny! Malí masožravci na tom jsou ještě lépe - jejich mozky jsou několikanásobně větší než u krokodýlů (EQ 5,5 - 8,6), a často se přibližují k ptákům, nebo se dokonce řadí přímo na úroveň opeřenců! Protože hranice mezi teropody a ptáky je neostrá, uplatňuje se pro tuto skupinu někdy také EQ počítané podle vzoru ptačího (pro přehlednost dále značeno jako EQp). I zde ovšem platí, že zobecňování vztahu platného pro dnešní ptáky (kteří jsou vesměs velmi malých rozměrů a navíc maximálně odlehčení kvůli přizpůsobení k letu) na dinosaury o váze několika tun je nutně zatíženo velkou chybou!

Nejvyšší EQ ze všech dinosaurů měl miniaturní (celková hmotnost 2 kg), ptákům příbuzný bambiraptor: EQp = 1,2 - 1,4, krokodýlí EQ pro něj činilo dokonce 12,5 - 13,8!!! Velcí dravci ze skupiny karnosaurů měli EQp jen 0,21 - 0,42, tyrannosaurus již ale 0,47. Slavní troodontidi neskórují nijak o mnoho výše s EQp 0,55 - 0,69 (a krokodýlím EQ 6,5), Dromiceiomimus podobně EQp jen 0,57 (data přejata z knihy V. Sochy Úžasný svět dinosaurů). To znamená, že vyspělejší masožravci vč. tyrannosaurů měli mozky srovnatelné s méně encefalizovanými ptáky, nicméně se nevymykali ani z poměrů obvyklých u plazů, byť leželi u jejich horní hranice.

Co to všechno znamená?

Poslední, zato však klíčová otázka na závěr. Musíme si totiž přiznat, že celá tato matematická anabáze nám vlastně příliš neposlouží, neboť nedokážeme říci, co nám EQ o daném zvířeti vlastně sděluje. Vztah EQ k inteligenci je spíše statistické povahy a existuje zde řada výjimek. Ostatně nám chybí i kritérium, podle kterého by se dala inteligence různých živočišných druhů hodnotit a poměřovat - nikdo nedokáže změřit, kolikrát je člověk inteligentnější než pes nebo než krokodýl. Tato skutečnost má několik příčin. Zaprvé, zvířata se liší svými smyslovými a fyzickými dispozicemi i temperamentem. Ostatně zkuste vymyslet nějakou praktickou experimentální úlohu, v níž by bylo možné postavit před totožný mentální problém dejme tomu člověka, laboratorního potkana, žraloka, krokodýla, tyrannosaura a diplodoka, a smysluplně porovnávat, jak efektivně si vedou. Nebudu vás napínat, na univerzálně použitelný test inteligence zatím nikdo nepřipadl, takže i kdyby dinosauři stále žili, nebylo by možné jejich inteligenci poměřovat a hodnotit. Liší se i pohnutky, které zvíře vyprovokují k zamyšlení: savec či pták se svojí vysokou kalorickou potřebou udělá cokoli pro chutné a výživné sousto, naopak plaz, který se krmí sotva jednou týdně, zůstane raději nějaký čas bez oběda, než aby se příliš namáhal, zato daleko lépe jej motivuje třeba potřeba nalézt vhodné místo ke slunění.

Kvantifikování "inteligence" je nemožné mj. i proto, že její formy a projevy jsou u různých druhů různé a nedají se směstnat do nějakého ukazatele, a to ani přibližně. Podobně nemůžeme vyčíslit dejme tomu "kvalitu přední končetiny". Má lepší končetinu člověk, velbloud, netopýr nebo delfín? Ta otázka je samozřejmě nesmyslná, každý z nich má končetinu perfektně způsobilou pro svůj způsob života. Podobně i inteligence je různě specializovaná podle potřeb, které jsou na zvíře v jeho životě kladeny. Koneckonců i porovnávání duševní výkonnosti v rámci našeho druhu je dosti neobjektivní, slavná hodnota IQ nám vlastně říká jen cosi o způsobilosti vykonávat určitý typ logických úloh, o schopnostech užitečných v běžném životě však mnohem méně - tam potřebujeme širší paletu testů a úhledná číselná hodnota IQ se nám rozplizává do mnoha typů a podtypů inteligence. 
Jako laici vnímáme inteligenci intuitivně (blbce od chytrého člověka často, bohužel ne vždy, poznáme po pár minutách hovoru), ale to zase nelze objektivně měřit, a u zvířat je laický i vědecký soud ovlivněn i dalšími faktory, třeba temperamentem zvířete a jeho ochotou ke spolupráci s experimentátorem či cvičitelem (viz odvěký spor, zda je chytřejší kočka nebo pes!!!)

Je tedy obtížné vynášet nějaké soudy o dinosaurech, když moc moudří nejsme ani ze zvířat, která můžeme pozorovat osobně a naživo. Zdá se, že byli chytřejší než dnešní plazi (alespoň velká část z nich), ale jak by obstáli ve srovnání s „vyššími“ savci, to je velmi obtížné odhadovat. Můj soukromý odhad (dohad?) zní tak, že asi o mnoho hloupější než savci nebyli, nicméně to je spíš záležitost názoru než doložených faktů.

Dinosauři v populární kultuře

Populární obraz dinosaurů jako nebetyčných tupců mezi zvířaty tedy rozhodně neplatí. Co novější klišé, známé z Jurských parků, kde se objevují lstiví dinosauři o údajné inteligenci primátů? Nemáme žádný faktický důkaz ani sugestivní náznak, že by nějací dinosauři byli inteligentní jako dnešní opice nebo novokaledonské vrány, ovšem nemáme důkaz ani o opaku, takže v tomto směru musíme přiznat kompletní nevědomost. Ve skutečnosti ale ani "velociraptoři" z Jurského parku nikde nepředvedli, že by disponovali větší inteligencí, než mají dnešní šelmy (bylo sice deklarováno, že jsou chytřejší než primáti, ale jen proto, že to dobře zní). Ani otevírání dvěří, které např. V. Socha ve své knize odsuzuje jako přehnaný úlet fantazie, nevyžaduje inteligenci přesahující úroveň běžných zvířat! Pokud se totéž dokáže naučit pes, který je mnohem nižší a nemá žádné chápavé končetiny, a pokud chobotnice dokáže bravurně odšroubovat víčko ze zavřené sklenice, proč by dromaeosaurid nebyl schopen po pár pokusech stisknout kliku a zatlačit? Autorská licence ve zmíněných filmech byla použita spíše ve zcela opačném smyslu - dinosauři zde byli vylíčeni jako značně neschopní lovci, což lze omluvit snad jedině výchovou v zajetí.

Zamyšlení na závěr

Pokud chceme dinosaury hodnotit, měli bychom si uvědomit jednu věc. Inteligence navíc není v evoluci průběžně maximalizována, jak si lidé naivně myslí, když kladou rovnítko mezi slovo "hloupý" a "primitivní". Namísto toho je optimalizována - mozek nesmí být ani moc malý (pak by zvíře nemohlo efektivně hledat potravu, unikat predátorovi nebo přelstít soupeře v boji o družku či postavení) ale ani moc velký (velký mozek spotřebuje spoustu energie a živin, přičemž obojí není zadarmo a musí být získáváno s nemalým rizikem a úsilím, navíc zejména u primátů velký mozek dramaticky komplikuje porod, a může tak být skutečně obtížným břemenem). Inteligentní zvíře se musí velmi dlouho učit, což je mnohdy zjevná nevýhoda, neboť učení samo stojí čas, energii a dochází při něm k mnoha omylům, včetně fatálních. Každý druh tedy má mozek právě tak velký a právě tak "vyladěný", aby mu sloužil pro úspěšné přežití a rozmnožení, nic více a nic méně. Otázkou pro samostatnou stať je potom příčina vzniku lidského mozku, o tom ale až jindy. Protože dinosauři se na Zemi udrželi nepředstavitelně dlouho, můžeme bezpečně usuzovat, že jejich organismus včetně mozku fungoval právě tak, jak bylo žádoucí. I stegosaurův pomenší mozek umožňoval svému nositeli být úspěšným stegosaurem, což určitě nebyl triviální úkol. Stegosaurus asi nebyl tak chytrý jako my dnes, poměřováno evolučním úspěchem si ale vedl zatraceně dobře, asi i lépe, než si do budoucna povede lidský druh.

Spekulativnější pohled na inteligenci dinosaurů viz článek o inteligentních dinosaurech.

Odkazy, zdroje a doplňující informace:

J. Mareš: Záhada dinosaurů, Svoboda - Libertas, Praha 1993

V. Socha: Úžasný svět dinosaurů, Triton, Praha, 2009.

http://cmbi.bjmu.edu.cn/news/report/2004/Neuro/1.pdf - odborný článek o evoluci mozků a vztahu mezi velikostí mozku, EQ a inteligencí

http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1626540 - odborný článek o inteligenci ptáků

http://www.geo.arizona.edu/~rwright/abs2002.html - EQ dinosaurů

http://www.factmonster.com/dk/science/dinosaurs/brains-and-intelligence.html - EQ dinosaurů

http://hjerison.bol.ucla.edu/pdf/dinobrain2.pdf - o mozcích dinosaurů a měření jejich objemu

http://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/int_dino.pdf - článek V. Sochy o inteligenci dinosaurů

http://animals.howstuffworks.com/dinosaurs/tryannosaurus-rex-behavior-info.htm/printable - o tyrannosaurech a jejich možném sociálním chování. Zajímavá je zmínka o vyhojené fraktuře nohy. Protože zvíře, zejména bipédní a tak těžké, se zlomenou nohou nemohlo chodit a tím méně lovit, byl by to důkaz, že tyrannosauři nejenže žili ve skupinách, ale dokonce i pečovali o své raněné soukmenovce! Že by i jeden z nejstrašnějších dravců všech dob byl schopen altruismu a empatie, soucitu? Bohužel jiné zdroje existenci domnělé vyhojené zlomeniny popírají, takže se asi nejedná o "mimořádný důkaz", který by mohl sloužit jako přijatelný doklad "mimořádného tvrzení", kterým péče o raněné u tyrannosaurů bezesporu je!