Zaujaly vás tyto stránky, zajímáte se o astrobiologii a chcete se něco dozvědět o našem kosmickém okolí?

Potom si nenechte ujít knihu Tomáše Petráska a Igora Duszka nazvanou Vzdálené světy I - Bezedné nebe a oceány bez oblohy. První díl plánované série je zaměřen na problematiku života v kosmu, konkrétně na vnějších planetách naší sluneční soustavy.

Kniha přístupnou formou přibližuje některé z nejnovějších objevů a teorií týkajících se planet, jejich satelitů a možností života na nich. Ve druhé polovině pojednává zvlášť o planetě Jupiter a jejích velkých satelitech.

Úvodní část nabízí přehledný pohled na sluneční soustavu jako celek, na její vznik, fungování její centrální hvězdy a hlavní kategorie kosmických těles. Dále nalezneme úvod do astrobiologie, který se zamýšlí nad základními otázkami biologie: co to vlastně je život, jaké jsou jeho krajní meze, jak vznikl a odkud pochází.

Druhá polovina se již věnuje konkrétním kosmickým tělesům. V první řadě je to samotný Jupiter, největší z planet. Vládne nejen svým oběžnicím, ale i ostatním planetám, a je vlastně spolutvůrcem sluneční soustavy v její nynější podobě. Třebaže nemá pevný povrch, ani tato plynná planeta není pro astrobiologii zdaleka ztracena...

Další kapitola patří Europě, nejmenšímu, ale exobiologicky nejzajímavějšímu satelitu této planety. Tento bezvzdušný a ledem pokrytý svět, bičovaný vražednými radiačními pásy, hostí hluboko skrytý oceán - co se v něm může skrývat, a máme vůbec naději to odhalit?

Ganymed, největší měsíc ve sluneční soustavě, předčí i mnohé planety - nejen svými rozměry a silným magnetickým polem, ale také pestrou geologickou minulostí. A dost možná skrývá bezkonkurenčně největší oceán kapalné vody ve Sluneční soustavě - Zemi nevyjímaje.

Nejvzdálenější Jupiterův měsíc Callisto se skrývá pod maskou prastarého, krátery rozbitého povrchu. Jenže vnější vzhled nás šeredně klame - i na tomto zdánlivě nudném tělese se lze dočkat mnohých překvapení.

A nakonec Io! Svět síry a vulkánů, spalujícího žáru a ochromujícího mrazu, plný všeničící radiace, bortících se velehor a tryskajících plynů, který očím pozemšťana připomíná zhmotnělé peklo. Pro geology je však učiněným rájem... A mohl by i tento ohnivý svět hostit nějakou formu života, stejně fantastickou a drsnou jako je Io sama?

Připravuje se i díl druhý, v němž budou zpracovány zbývající obří planety a především astrobiologické hity poslední doby: Titan a Enceladus. Dostane se však i na tělesa méně známá, avšak neméně zajímavá, jako jsou měsíce Uranu a Neptunu, kuiperoidy a asteroidy hlavního pásu. Vyjít by měl na jaře roku 2010.

Recenze na webu Exoplanety.cz

ScienceWorld zařadil Vzdálené světy I mezi nejlepší populárně-vědecké knihy pro rok 2009!

Vzdálené světy I získaly ocenění na Soutěžní přehlídce významných činů ve zpřístupňování fyziky veřejnosti!