Individua, která se potulují po lesích se střelnými zbraněmi a pálí po všem, co se hne, není třeba blíže představovat. Dokud se střílí vzájemně mezi sebou, je jejich činnost jistě přínosem, neboť tak naplňují své poslání likvidovat přemnožené škůdce patřící k druhům u nás nepůvodním. Bohužel, řada z nich je smrtelně nebezpečná i pro jiné druhy živočichů.

Snajpři v zeleném rádi prohlašují, že myslivost je nejstarším doloženým řemeslem. O tento primát se ovšem dělí s příslušnicemi daleko známějšího nejstaršího řemesla světa. Příslušnicím toho druhého povolání lze ovšem alespoň s přimhouřenýma očima přiznat určitý morální kredit, což o mužích v zeleném bohužel prohlásit nemohu.

Jak rozpoznat, kdo v naší budce bydlel? Není nic jednoduššího. Sýkory zanechávají poměrně úhlednou výstelku, složenou většinou z mechu, zvířecí srsti a peří. Vyplní i poměrně prostornou dutinu (hnízdo na obrázku bylo v dutině ve zdi), výstelka je ale vždycky na dně v podobě vrstvy, nebo má tvar hnízdní kotlinky. Toto hnízdo vybudovaly koňadry, jednak jsem je při hnízdění přímo pozoroval, jednak v hnízdě zůstala dvě uhynulá mláďata (hromádka peří v pravém horním rohu).

Vrabec polní se se sýkorou nedá zaměnit. Do budky nosí převářně hrubší materiál, jako jsou stébla, provázky a v menší míře i peří. Množství výstelky bývá značné.

Po otevření budky to vypadá asi takto - je vyplněna až po střechu, a zbývá jen malá kotlina pro přenocování jednoho vrabce.