Venuše se někdy označuje za sestru Země – a od přistání prvních sond pak za sestru zvrácenou. A zdá se, že i v očích vědců Venuše poklesla jen do role „zkaženého sourozence“, a většinou bývá odbývána konstatováním, že je podobná Zemi, ale tak pekelná, že nemá smysl se jí vůbec zabývat. Teprve nedávno tyto stojaté vody rozvířila debata o životě v atmosféře Venuše, která s tradičním pojetím poněkud polemizuje. Ohledně lidského osídlení ovšem vše zůstává při starém a většina návrhů zůstává spíše na poli sci-fi.

Na povrch Venuše

Na povrchu Venuše panuje olbřímí tlak a teplota jako v peci. Aby tam člověk přežil, potřeboval by batyskaf zkřížený s ledničkou. Taková mise by byla ovšem nesmírně drahá a pravděpodobnost návratu nepříjemně blízká nule. Navíc místní prostředí je neprobádané a mohou se zde vyskytovat různá zcela nečekaná nebezpečí, která mohou už tak smrtící planetu činit ještě pekelnější a nevypočitatelnější. Na výlety lidí na povrch této planety bude proto nejlépe zapomenout.

Co kdybychom místo toho použili roboty? Ani tato volba není bez problémů. Sovětské sondy Veněra vyřešily problém pobytu na pekelné planetě jednoduše - vydržely jen několik desítek minut, maximálně něco ke dvěma hodinám, než horko proniklo dovnitř a doslova upeklo všechny citlivé přístroje. I tak stačily přinést působivé obrázky venušanského povrchu a data o složení hornin, od budoucích průzkumníků bychom ovšem chtěli více - pohyblivost a delší životnost.

Panorama ze sondy Veněra 9. (Ted Stryk)

Panorama ze sondy Veněra 13. (Ted Stryk)

Jednou možností je stroj, který by operoval při místním tlaku a teplotě kolem 460°C. Vývoj takového zařízení by byl dosti náročný - není problém ani tak s mechanickými díly, jako především s elektronikou, zvláště počítači. Sonda by musela být osazena speciálně vyvinutými součástkami ze superodolných materiálů. Logické by bylo udělat ji co nejrobustnější a zároveň nejprimitivnější - čím méně hi-tech vymožeností, tím méně je třeba vyvíjet nových technologií a tím méně se toho může pokazit. Když Sověti uvažovali nad možností nasadit "veněrochody", připadli dokonce na nápad pohánět je větrnou energií (získávanou prostřednictvím turbínky na hřbetě vozítka a mechanicky převáděnou na jeho kola), aby obešli potřebu elektrického motoru.

Veněrochod poháněný větrem (Zdroj: Unmannedspaceflight.com/IM4)

Elektromotory a jiná jednodušší zařízení, např. tranzistory, bychom snad již dnes dokázali udělat tak, aby pracovala i v "pekle". Problém je spíše s počítači, protože mikročipy (alespoň ty běžné) zkrátka při venušanské teplotě pracovat nemohou. Novější americké plány proto hovoří o tom, že rovery pro Venuši by měly být "hloupé" (bez palubního počítače): jejich "mozek" by setrvával buď ve vzducholodi či letounu vysoko v atmosféře, nebo dokonce na orbitě, kde by počítačové čipy  mohly pracovat v relativním chladu, a robustní "tělo" smažící se v žáru by řídil prostřednictvím rádia.

Druhou alternativou je aktivní chlazení - počítačový "mozek" a jiné citlivé součásti stroje by se ukrývaly v "termosce", z níž by bylo aktivně odčerpáváno teplo pomocí Stirlingova stroje. Takový rover by sice potřeboval dost energie, ale zato by si mohl nosit počítač sebou a nebyl by odkázán na vedení shora.

Možné jsou i létající stroje (vzducholodi), které by sice operovaly hlavně v přívětivé výšce oblačných vrstev, kde jsou teploty pod bodem varu, ale mohly by sestupovat i níž, aby snímkovaly povrch (dolních 30 km atmosféry je víceméně průhledných) anebo dokonce přistávaly, jejich exkurze do "pekla" by ale byly natolik krátké, že by se nestihly přehřát. Musely by ale být vyrobeny z velmi odolného materiálu, který přežije jak vysokou teplotu, tak vystavení kyselině sírové.

Odkazy:

Venera: The Soviet Exploration of Venus

Missions to Venus (The Planetary Society)

G. A. Landis: Exploring Venus with Robots and Airplanes.

Geoffrey A. Landis: Exploring Venus.