Ptačí budky

Mohli byste říci, že něco tak veskrze pozemského jako je výroba ptačích budek na Vzdálené světy snad ani nepatří. Ovšem na stranu druhou jsem usoudil, že problematika ptačích budek je záležitost užitečná a poměrně zajímavá (tedy aspoň doufám), takže jsem se rozhodl přispět se svou troškou do internetového mlýna.

S odstupem doby je jasné, že „budkařská sekce“ webu se více než osvědčila. Jde sice o oblast tématicky dosti odlehlou, nicméně čtenáři velmi žádanou, patří dokonce k těm nejnavštěvovanějším.  A koneckonců,  hned na titulní straně avizuji, že jedním z témat Vzdálených světů jsou dinosauři, kam počítám i ptáky jakožto jejich podskupinu, tak jaképak copak.

Svojí první ptačí budku jsem nevyrobil, ale našel – objevil jsem ji v lese, kde se zřítila ze stromu, navíc poněkud zřízená strakapoudem. Po důkladné rekonstrukci jsme ji pověsili u babičky na zahradě, a samozřejmě se v ní záhy uhnízdily sýkorky. Mně bylo tehdy asi sedm a měl jsem z nich samozřejmě velikou radost. A asi to bude touto deformací z ranného dětství, že jsem si s budkami nedal pokoj ani ve věku, kdy normální lidé dostávají rozum.

Co se „ptákování“ týče jsem komplet amatér a samouk. Nikdy jsem budky nevyráběl nijak naveliko (samozřejmě jak se to vezme, něco přes stovku jsem jich už vyplodil, ale jsou i borci, kteří jich provozují třeba tisíc), a nikdy jsem nebyl členem žádné příslušné organizace, neb jsem individualista a práce v ilegalitě mi vyhovuje. Z toho plyne, že převážná většina postřehů a zkušeností je mých vlastních, a tudíž se zde nemohu pokoušet předstírat, že se jedná o postřehy správné. Mnozí jiní by se ochraně ptactva dovedli věnovat s mnohem větším nasazením, odborněji a lépe, a budou se nyní chytat za hlavu. No, ale aspoň jsem vás varoval.

Co budeme potřebovat?

V první řadě potřebujeme chuť do práce a vhodnou dílnu. Dále pak stroje, nástroje a přístroje pro práci se dřevem, které se většinou v takové dílně již nacházejí. K užitku nám může být mj. hoblík nebo hoblovka, nástavec na vrtačku pro vytváření vletových otvorů a cirkulárka nebo pokosová pila, ale bez těchto vymožeností se lze obejít.
Pro dřevěné budky budeme potřebovat prkna. Ideální šířka je asi 12 – 15 cm, síla musí být tak akorát – slabá prkénka jsou příliš „fórová“, dvoucentimetrové a silnější fošny pak dávají vznik těžkotonážním monstrům, která se poněkud obtížněji vytahují na strom.

Rozhodně nedoporučuji použití dřevotřísek a překližek. Hrubozrné dřevotřísky, které jsou poněkud odolnější, lze sice v nouzi použít, ale jen s výhradami, jejich trvanlivost je totiž mnohem menší než v případě kvalitního dřeva. Jakž takž se ještě hodí na stěny a dna, ač i tam potřebují obzvláště důkladný nátěr, na střechy se však naprosto nehodí, vydrží sotva 2 roky i s nejlepším nátěrem. Pokud už je použijeme, chce to ještě nějakou další krytinu navrch.

Dále je holou nezbytností nějaký spojovací materiál, tedy hřebíky nebo vruty. Vruty jsou sice nepatrně dražší, ale zase se ze dřeva nevytáhnou a je menší riziko, že prkno praskne, nebo že dovnitř obytného prostoru bude vyčnívat špička hřebíku. A budky se pak dají při opravách snadněji rozebrat. V neposlední řadě musíme počítat i s nátěrovou hmotou, která při dnešních poměrech leckdy představuje většinu nákladů na celou budku, ale bez ní to prostě nejde.

 Povrchová úprava

Prkna by měla být z vnější strany co nejhladší, aby po nich stékala voda (čehož docílíme jejich ohoblováním) a důkladně natřená (tj. minimálně 2x či 3x). Střechy se snažíme ošetřit pokudmožno ještě důkladněji, neboť životnost budky je z velké míry životností střechy. Vyvěšovat budku nenatřenou nemá žádnou cenu, to ji můžeme rovnou hodit do popelnice. Bez nátěru již po prvním roce vypadá bouda značně neesteticky a její životnost bych neodhadoval na více než dva tři roky. Naopak natřená budka může při pravidelné údržbě fungovat i přes deset let.

Pozor! Z vnitřní strany musí být dřevo drsné, aby se ptáci mohli vyšplhat ven. Vnitřní stranu tedy nehoblujeme, je-li ohoblovaná, pak musíme přinejmenším přední stěnu zdrsnit (např. zářezy pilkou) aby se ptáci měli jak dostat ke „dveřím“.

K nátěru jsou vhodné různé bezbarvé laky, nebo i barvy. Natíráme raději pouze z venku, popř. ještě dno, z natřeného jdou lépe odstranit nečistoty.
Nejlépe esteticky působí přírodní lakované dřevo, popř. nějaké maskovací zbarvení. Prakticky je to ale jedno, však sýkory hnízdí i v poštovních schránkách pastelových barev. Ptakožraví savci jsou zase povětšinou víceméně barvoslepí a pohybují se v noci a bez baterek, takže si myslím, že ani případný avantgardní experiment s křiklavými barvami by neznamenal újmu.

Z komerčních hmot mám zkušenosti s bezbarvým lodním lakem. Je dobře použitelný a poskytuje dřevu slušnou ochranu, ale vyslovený zázrak to není. Na střechách vydrží kolem 5 let, na stěnách o něco déle, ke konci životnosti se začne odlupovat a dřevo pod ním začne sáknout vodu, zelenat a puchřet. Laky ředitelné vodou mají životnost spíše nízkou.

Doporučit lze lazurovací laky. Pokud dřevo nepraskne, poskytují mu dobrou ochranu, odpuzují vodu a neloupou se, takže životnost je až 10 let. Jsou sice o něco dražší, ale investice se vyplatí.

Starší publikace někdy doporučují budky napouštět vyjetým olejem, což asi v krajní nouzi lze, ale je nutné počítat s tím, že pak musí ještě před vyvěšením zůstat nějakou dobu venku, aby „vysmrádly“ a nebyly lepkavé a mastné.

Pokud už chceme zkoušet nějakou „nízkorozpočtovou“ nátěrovou hmotu, lze použít obyčejný polystyren rozpuštěný v ředidle – výsledek sice není tak vzhledný jako kupované laky, ale poslouží. Prozatím vyzkoušená životnost je 5 let na stěně budky, a ani po této době to nevypadá nijak tragicky. Osvědčuje se nátěr nejprve zředěným, později hustším roztokem. Také lze použít jako základ pod bezbarvý lak. Opačně to nefunguje – z nalakovaného dřeva se polystyren oloupe.

Jako laciný konzervační prostředek k napouštění dřeva lze použít také dehet (získaný např. z dehtového papíru) rozpuštěný v ředidle.

 Plánování

Než začneme řezat, musíme měřit. V první řadě si musíme uvědomit, co chceme vyrábět – tj. pro jaké ptáky vlastně stavíme. Asi by vás napadlo, že budka pro sovu a pro modřinku se musí rozměry poněkud lišit. Musíme vzít v úvahu i to, kde hodláme boudu umístit a jací ptáci se tam vůbec vyskytují. Asi ale nepochybím, když si tipnu, že většina budkařů amatérů se soustředí především na sýkory, rehky a špačky.
Pro tyto ptáky se vyrábějí budky klasického kvádrového tvaru. Jejich výroba není nijak náročná, musíme pouze orientačně respektovat požadavky na velikost dna a vchodového otvoru, aby se daný pták do budky vůbec vešel. Na přesných rozměrech a tvaru bazírovat nemusíme, ptáci jsou poměrně přizpůsobiví, takže konkrétní tvar budky se bude asi vždycky odvíjet spíše od rozměrů řeziva a jiných omezení nežli od nějakých přesných čísel.

Určité zažité poučky se ale vyplatí respektovat. Tak zaprvé, při vymýšlení plánů musíme počítat se sílou prkna – máme-li prkno o síle 15 cm a tlusté 1,5 cm, vnitřní rozměr dna bude nikoli 15×15, ale 15×12 cm! Musíme počítat taktéž s prořezem a nepřesností při řezání. Hlavní je, aby aspoň rámcově lícovaly boční stěny a jejich horní okraje byly pokudmožno rovné, aby k nim střecha přilehla a neodstávala, jinak bude na ptáky kapat. Dno tak dobře těsnit nemusí, naopak někdy je i žádoucí, aby aspoň trochu větralo.
Základ budky tvoří čtyři stěny bytelně spojené dohromady. Dno se vkládá zevnitř mezi ně a přibíjí či šroubuje ze strany. Je nepraktické přitloukat ho zespodu, jednak hrozí, že po vytažení hřebíků snadno odpadne, jednak se zvyšuje riziko zatékání.

Střechu je možno dělat zkosenou, ale není to nutné. Zaprvé to přidělává práci s vyměřováním (geometrie nikdy nebyla můj oblíbený předmět) a zadruhé zkosená střecha není potřeba, protože v praxi málokterá budka visí rovně jako podle vodováhy (ba dokonce je to až nežádoucí), takže je stejně nakonec trochu z kopce. Střecha musí přesahovat stěny budky nebo přinejhorším s nimi lícovat. Přesah je žádoucí zejména nad vchodem.
Střechu je možné pro zvýšení trvanlivosti pokrýt linoleem či dehtovým papírem (materiál po nahřátí napasujeme na střechu a okraje ohneme dolů, přibijeme zespodu nebo zboku ke střeše), použít lze i plech nebo plastik z PET lahví, je sice méně vzhledný i poddajný (pracujeme s ním za studena, neb se teplem kroutí), ale zase je všeobecně dostupný.

Vchod

Ptákům je vlastně úplně jedno, jestli je vchod kulatý, šišatý nebo nepravidelný, jestli se vstupuje stěnou přední, boční nebo (dokonce i) zadní. Hlavně se musejí dovnitř dostat. Předimenzovaný vchod zase otevírá cestu dravcům, nejlepší je tedy tak akorát na míru určité velikosti ptáka. Speciální nároky mají jen někteří ptáci, např. šoupálci preferují vchody štěrbinovité, rehek má rád vchod velký, např. celou chybějící horní polovinu přední stěny (tzv. polobudka čili rehkovník).

Bidélka neumisťujeme, neb slouží spíše pro pohodlí koček a kun nežli ptáků – ti při hnízdění mají takový frmol, že se ani nezastaví a do vchodu naletují přímo, bez zastávky. To platí pro sýkory. Vrabci polní však, podle mých zkušeností, nějaké to posezení ocení, před svým příbytkem totiž s oblibou trůní a čimčarují se sousedy, takže pokud vyrábíte speciálně pro ně (nebo jiné sociální ptáky), můžete s tím počítat.

Pozor! Ve vchodu a jeho okolí by neměly být štěrbiny, neb tam ptákům může zapadnout prst a může dojít ke zlomenině. (Tedy aspoň teoreticky. Nikdy jsem to v praxi neviděl a myslím, že ptáci jsou dost mazaní, aby na sebe dali pozor, v přírodě taky mají škvír až hrůza. Ale sichr je sichr.)

Zajímavý je brhlík, který si vchod obezdí jílem tak, aby mu vyhovoval.

Rozměry

Každý zmíněný druh má své určité „životní minimum“ vymezené především rozměry dna a vchodu do budky.

Menším sýkorám, jako je modřinka a uhelníček, stačí dno o rozměrech 12×12 nebo v nouzi i 10×10 a vchod o velikosti 2,6 – 2,8 cm.

Ostatní drobní ptáci (koňadra, vrabec…) chtějí o něco větší prostor, cca 12×12 cm či lépe větší. Vletový otvor by měl být asi 3,2 – 3,5 cm velký. Výška budky by měla činit 20 – 30 cm, ideální kolem 25. Vyšší budky jsou bezpečnější a déle trvá, než se vyplní materiálem.

Špaček vyžaduje dno cca 15×15 a vchod asi pěticentimetrový. Podrobné tabulky konkrétních rozměrů pro různé druhy ptáků lze snadno nalézt na internetu i v knihách o ptácích.

Budka musí být otvírací!

Pokud umísťujeme budku a chceme, aby nějakou dobu vydržela, musíme ji čistit. Většina ptáků je totiž pudem vedena k tomu, aby při každém hnízdění nanosili do budky novou výstelku. To má své opodstatnění, ta stará bývá zablešená či jinak závadná. Zejména sýkory a vrabci jsou velmi pilní a zdá se, že čím více toho do budky nacpou, tím jsou spokojenější. Starou výstelku ale ptáci zpravidla nevyhazují, takže se hnízdní materiál hromadí, hromadí a hromadí… a kdyby budku nikdo nevyčistil, ptáci by ji zřejmě vyplnili až po půdu, čímž by pozbyla funkčnost. O nahromadění nečistot a parazitů nemluvě. Aby se tomu předešlo, je žádoucí budky pravidelně (alespoň ob rok) čistit.

Aby bylo možné se do budky dostat, měla by být snadno přístupná – vhodné je, aby byla snímatelná, a rozhodně musí být otevírací. Existují různé postupy, jak budku zpřístupnit, ale nejpoužívanější je přístup střechou.
Na spodní stranu střechy přiděláváme menší prkénko, které zapadne mezi stěny a tak střechu drží na místě. To ale nestačí, musíme ji ještě nějak zajistit, aby ji neshodil vítr nebo predátor. Přiděláváme ji ze strany, tzn. otvorem v boční stěně, vedoucím k prkénku na spodku střechy. K připevňování slouží nejlépe vruty z jedné nebo ze dvou stran. Při kontrolách je můžeme opakovaně vyšroubovat a zase zašroubovat, ale nehrozí jejich samovolné uvolnění.

Alternativou je výklopné dno nebo vysouvací přední stěna. Obojí má své výhody i nevýhody.

Připevnění na strom

Už před zkompletováním budky bychom měli myslet na to, jak ji upevníme.

Nejklasičtějším typem připevnění budky je užší prkénko, připevněné na zadní stranu budky, které ji nahoře a dole (či pouze nahoře či pouze dole) přesahuje, a v místech tohoto přesahu se přibije na strom. Tato lišta může být i poměrně dlouhá a sloužit jako „stopka“, která drží budku třeba i dva metry nad místem upevnění.
Pozor! Upevňovací lišta musí být k „zádům“ budky připevněná skutečně důkladně, hřebíky se totiž rády vytahují (nejčastěji přímo při věšení budky) a není na ně spoleh, vhodnější jsou šrouby. Je také žádoucí, aby hroty hřebů či vrutů nečouhaly dovnitř, stavíme hnízdní dutinu, nikoli mučírnu. Další možností je nepoužívat extra upevňovací prkénko, ale ponechat rovnou prodlouženou zadní stěnu. To chce ale poněkud opatrnější plánování, hrozí, že zezadu bude zatékat. S výhodou do upevňovacích lišt zatloukáme hřebíky již na zemi, čímž se usnadní práce v koruně, anebo vůbec nejlépe díry pro hřebíky předvrtáme, aby se prkénko neštíplo a celá práce nepřišla nazmar. Problém je, když chceme budku na takové závěsné liště sundat za účelem opravy či přesunu – někdy to nejde bez jejího poškození.

Alternativou je věšení budek na skoby – na zadní stranu umístíme kovové „poutko“, za které budku pověsíme na skobu či ohnutý hřebík v kmeni. Budku lze snadno sundat a navíc je technicky mnohem snazší zatlouci do stromu skobu a pak na ni boudu pověsit, nežli se tamtéž sápat s celým několikakilovým zařízením a přibíjet budku tak jak je.
Poněkud problém je, že stromy, mrchy, rostou, a tím se skoba postupně vtahuje do kmene. Už se mi stalo, že během jednoho roku nenažraný strom pohltil skobu i s poutkem, takže jsem budku musel dost nešetrně odtrhávat. Proto doporučuji nechávat skobu poněkud delší a tento způsob věšení omezit na starší stromy, které se nezvětšují tak rapidně.
Skobové věšení má v ideálním případě tu výhodu, že namísto čtyř či více hřebíků, které vyžaduje dřevěná lišta, zde vystačíme s jedinou skobou a strom tolik nezmasakrujeme. Při podmínkách méně ideálních se však budky na skobě kývou a vaklají, je tedy nutné je vypodložit např. kusem větve, takže strom přeci jen nějaké ty hřebíky navíc dostane. Ale může si za to sám, má růst rovně.

K věšení lze používat též kovové pásky (plíšku). Ten přiděláme k zádům budky tak, aby po obou stranách, anebo nahoře přečníval. V přečnívajícím plechu předvrtáme otvory větší než hlavička hřebíku – budku pak „zahákujeme“ za dva ohnuté hřeby, drží jako přibitá, ale odehnutím hřebíků a vyháknutím se snadno sundá.

Někdy se též používají k zavěšování drátěná oka, popř. plastikové pásky. Můžeme s jejich pomocí budku pověsit na hřebík, anebo, pokud nechceme zatloukat hřebíky do stromů, ji prostě pověsíme za vhodnou větev. Problém je, že v tom případě se může kývat, což sice třeba sýkorkám nevadí, ostatním ptákům to však vadit může. Budku také lze přivázat drátem či kabelem. Zdánlivě je to ke stromu šetrné, to ovšem pouze za podmínky, že drát nezaroste do kůry a strom „neuškrtí“.

Poloha budky je důležitá. Nezáleží ani tak na orientaci podle světových stran, ale měla by být natočená tak, aby do ní co nejméně foukalo. Snažíme se, aby se nakláněla dopředu, takže jednak vchod směřuje dolů a neprší do něj, jednak přední stěna není kolmá a ptákům se lépe vylézá ven. Pověsit budku vchodem vzhůru je pitomost a je třeba se toho vyvarovat – musíme brát ohledy na to, jak je nakloněný kmen, kam věšíme.

Umístění

Budky věšíme kam nás napadne, ovšem zejména tam, kde mají pro ptáky praktický smysl, tj. tam, kde by hnízdit chtěli, ale nemají kde. Můžeme též mít na mysli např. ochranu zahrádky před škůdci – v tomto směru se hodí nejen proslulé sýkory, které jsou učiněnými terminátory mšic a housenek, ale i vrabci, neboť i tito údajní škůdci krmi mladé z větší části hmyzem, takže alespoň v době hnízdění nejsou škodliví, nýbrž užiteční.

Budky umísťujeme na vhodné stromy. Vhodný strom je takový, na který dokážeme bez újmy na zdraví vylézt (pro sportovně zdatné ptákaře tato podmínka odpadá, jinak je však klíčová). Dále musí být pokud možno mimo dosah predátorů. To se ale lépe řekne než udělá, taková kuna leze rozhodně lépe než já i většina dalších lidí, takže tato podmínka je v podstatě nesplnitelná. Měli bychom se však aspoň snažit a věšet budky a ne bufety pro kočky. Myslet bohužel musíme i na to, aby se budka nedala snadno odcizit. Na základě smutných zkušeností s druhem Homo sapiens musím říci, že ani na velmi odlehlých místech není radno vyvěšovat budky v dosahu kolemjdoucích. Z praxe vyplývá také doporučení vyhýbat se blízkosti posedů, kde je zvýšená pravděpodobnost odcizení či zničení budky.

Ptačí budka rozstřílená (nejspíš) myslivci na stromě…	…a po sejmutí.

Musíme si rozmyslet, zda má smysl budku tam či onam věšet. V místech s velkým množstvím přirozených dutin mají ptáci dost jiných možností, a je také znát, že v takových lesích je po budkách menší sháňka. Je lepší vybírat si stromy v zahradách, mezi zástavbou, v polích či v mladším lese, kde chybějí staré, suché a vykotlané stromy. Zvýšíme tím i šanci, že budka bude obydlena. Na druhou stranu musíme být opatrní při věšení na osamělé stromy v otevřené krajině – pro lesní ptáky to nemusí být lukrativní stanoviště, a při výletech z budky za potravou budou navíc překonávat volný terén, kde mohou padnout za oběť dravcům.
Budky pro vrabce, rehky, poštolky a jiné ptáky lze umístit i na budovy a jinde v bezprostřední blízkosti lidí.

Je vhodné budky rozmísťovat v určitých rozestupech, neboť ptáci si při hnízdění hájí teritoria a dvoje sýkory se v těsném sousedství nesnesou, i kdyby tam bylo budek padesát. Avšak i více budek na menší ploše má svůj význam, mohou v nich přespávat aspoň dospělí ptáci, či např. vylétnutá mláďata. Některé druhy (vrabec, špaček) naopak upřednostňují společnost a rády hnízdí v koloniích, což můžeme vzít při věšení budek v úvahu.

Výška zavěšení je důležitá jen do jisté míry. Budka by měla být skrytá aspoň částečně mezi větvemi, aby byla ve stínu a nebila do očí. Neměla by být v pohodlném dosahu vandalů. Jinak ale ptáci na výšku víceméně kašlou, mnozí zahnízdí i ve výši obličeje, nemá tedy cenu snažit se umístit budku za každou cenu co nejvýš. Samozřejmě dravci a sovy preferují spíše stanoviště vyšší.

Nové budky vyvěšujeme nejlépe na podzim a v zimě. Má to tu výhodu, že věšení nových budek lze spojit s kontrolou těch starých, navíc jsou stromy bez listí a snáze vytipujeme vhodná místa. Nepodstatný není ani fakt, že stromy v době vegetačního klidu lépe snášejí necitlivé zásahy, mezi něž je třeba zatloukání hřebů a skob počítat.
Neměli bychom instalaci nechávat na poslední chvíli – ptáci si vhodné dutiny často vyhlížejí už během zimy (mnohdy navštíví budku bezprostředně po vyvěšení, ještě než se stačíme vzdálit!) a existuje riziko, že budka vyvěšená v březnu či v dubnu už prostě nenajde žádného potenciálního nájemníka, nebo že si jí nikdo nestačí včas všimnout.

Strakapoud alias doktor smrt

Ptáky v budkách příležitostně ohrožuje řada dravců. Kočky a kuny mohou lapat vyletující ptáky nebo se sápat packou do vchodu. Zdaleka nejhorší noční můrou každého budkaře je však strakapůd.

Ano, ovšem, říká se, že datel, žluna či strakapoud je lékař lesa. Z pohledu drobného ptactva je to však učiněný Kevorkian. Tento lupič totiž dokáže rozšířit vchod do budky, čímž ji v lepším případě pouze znehodnotí, v případě horším, je-li obsazena, zabije a sežere veškeré její osazenstvo. Strakapoudy dokonce podezírám z toho, že v lesích záměrně vytvářejí dutiny, z nichž potom vybírají nastěhovavší se sýkorky jako ze spižíren.
Pokud vyvěšujeme v místech, kde strakapůd působí (což je můj případ), je každá rada drahá. Dřevěné budky asi nelze proti němu zcela zabezpečit, lze mu však jeho práci ztížit – není to pták příliš pracovitý a narazí-li na odpor, často to vzdá.

Základní metodou zabezpečení je „brnění“. Brnění může plnit dvě základní funkce. Zaprvé je odolnější než dřevo, a tak znemožňuje či komplikuje strakapoudovi práci. Zadruhé může být natolik hladké, že se na něm strakapoud neudrží (sýkorkám to nevadí, ty naletují do vchodu přímo).

Jediným stoprocentně neproklovatelným materiálem je plech. Silný plast (např. novodur) už není stoprocentní ochranou, ale většinou obstojí. Slabší plasty, např. PET z lahví, chrání před strakapoudem pouze tím, že jsou hladké a nemůže se na nich udržet, proklovne je však snadno.

Ani sebenedobytnější opancéřování vchodu nic nezaručí, když si strakapoud usmyslí, protesá se boční stěnou a stejně spláčeme nad výdělkem – to se však stává relativně vzácně.

Aby se kovové a plastové pancíře neleskly (nevím, zda to ptákům vadí, ale lepší je neriskovat), je vhodné je přetřít nenápadnou barvou. Je ale třeba dát pozor na případné ostré hrany ve vchodu a pokudmožno se vyvarovat štěrbin, v nichž může uvíznout ptačí noha (ale ne vždy to lze).

Vymstít se může i nezajištěná sundavací střecha – v jednom případě strakapůd hledající skulinu v brnění tuto slabinu odhalil, střechu bez rozpaků shodil a sežral celé hnízdo koňader, od té doby střechy zásadně připevňuji vrutem! Zárukou bezpečí není ani blízkost lidských obydlí –  tento lotr mi opakovaně vyraboval i dvě budky, na které vidím přímo z okna.

Budky nebudky

Pokud se v našem okolí nachází stará zeď s přirozenými výklenky vhodné velikosti, můžeme je uzavřít prkénkem s vyvrtaným vchodem, čímž vznikne jakási zanořená budka. S oblibou je používají rehci, vrabci a dokonce i sýkory.

Plastové budky

Již dlouho používám netradiční patent – budky vyrobené z plastikových trubek. Jsou lehké, odolné a snadno se vyrábějí, mají však i některé nedostatky.

V obchodech se stavebninami lze koupit novodurové trubky o průměru zhruba odpovídajícím potřebám ptáků. Tyto nařežeme na vhodně dlouhé kusy (opět kolem 25 cm) a vyrobíme z nich budky. Jako dna používáme buď dřevěná kolečka (vyjde to levněji, ale pracněji) nebo originální plastové záslepky k těmto trubkám – po nahřátí např. nad plynovým vařičem je trubka tvárná a dýnko do ní bez problémů nasuneme, po ochlazení se poněkud smrští a záslepka je tak dostatečně upevněna. Jako střechy tyto ucpávky použít nejde, neb po ztuhnutí trubky je nelze vyndat a budka by tak nebyla otvírací, navíc taková střecha nepřevisá a nechrání vchod. Střechy by měly být co nejodolnější – korpus budky vydrží skoro věčně, a je škoda pokazit to málo trvanlivou střechou.
K budce přišroubujeme přibíjecí lištu, kovový pásek nebo závěsné poutko. Jako vchod postačuje kruhový otvor vhodné velikosti, pod nějž můžeme přišroubovat prkénko, nebo alespoň udělat do plastu zářezy, aby se ptáci měli čeho chytit. K vytvoření obzvlášť vhodného vchodu lze využít tvárnost materiálu. Do plastu vyvrtáme menší otvor (např. 1 cm) a jeho okolí nahřejeme. Do změklého otvoru pak zarazíme vhodný nástroj (např. rukojeť od šroubováku o vhodném průměru), čímž jej rozšíříme a okraje ohneme dovnitř. Pokud to uděláme šikovně, získáme vzhledný kulatý otvor s hladkými okraji, trychtýřovitě vpáčený dovnitř budky. Lze také dolní hranu vpáčit dovnitř a horní naopak vytlačit směrem ven do podoby jakési stříšky, respektive „pysku“. V takovém vchodu se ptákům dobře přistává, je bezpečnější před kunami, které by se snažily dosáhnout packou na dno, ale hlavně je minimální riziko, že by dovnitř zatékalo.

Zevnitř stěny budky pokryjeme starým kobercem. Tím budka jednak získá lepší tepelné vlastnosti, jednak ptáci mohou po drsném koberci šplhat ze dna ke vchodu, jinak by pro ně byly stěny příliš hladké. Na koberci si dáme záležet. Pokud má tendenci se třepit, jeho okraje opálíme či olepíme, a důkladně ho přilepíme, třeba polyuretanovou pěnou nebo lepidlem „88“. V opačném případě dochází k jeho roztřepení a uvolnění, a do vytahaných vláken se mohou ptáci zaplést a uhynout. Zvenčí plastové budky natíráme jen z důvodů estetických, nejlépe nenápadnou barvou.

Výhody těchto budek jsou zjevné. Výroba je poněkud snazší než u budek dřevěných, materiál je snadno k dostání a lze je produkovat ve velkých sériích. Jsou lehké, snadno se přepravují, upevňují a čistí. Lze je věšet i na poměrně tenké stromy, kde těžké dřevěné škatule nemají nárok. Jsou prakticky nezničitelné. Strakapoudi si na nich vylámou zobáky, jiní predátoři to mají alespoň o to těžší, že jim hladký plast musí klouzat. Vydrží asi věčně, limitujícím faktorem je vlastně pouze dřevěná střecha.
Ne zcela zjevnou úsporou je úspora finanční – zatímco dřevěné budky pohltí enormní množství nátěru, ty plastové natíráme jen pro parádu a tedy málo. Jelikož barvy nejsou zadarmo, mám pocit, že investice do plastové roury se tímto bohatě vrátí.

Nevýhody plastu jsou méně zjevné. Podle dosavadní statistiky to vypadá, že je ptáci používají o něco méně ochotně (obsazenost cca 65% oproti 87% u dřevěných). Řekl bych, že jejich Achillovou patou může být neprodyšnost a horší tepelně izolační vlastnosti. Nedoporučuji je proto věšet na přímé slunce (to ostatně platí i pro dřevěné budky) a je asi žádoucí do dna vyvrtat otvory, aby obsah větral. Pro malou hmotnost a kulatost jsou náchylnější ke kolébání a někdy i pádům.
Dalším problémem je velikost. Když jsem zkusil spočítat plochu dna, byl jsem poněkud překvapen, jak odhad klame. 10-cm trubka má plochu dna odpovídající čtverci 9,2×9,2 cm, 12-cm potom 10,6×10,6, a to jsem ještě neodečetl izolační vrstvu! Menší trubky jsou tedy (podle srovnání s doporučenými rozměry budek) pro ptáky vysloveně neodpovídající, a i ty větší vyhovují spíše menším sýkorám, jako je modřinka, pro koňadry jsou stále stísněné. Navzdory tomu se i 10-cm budky (coby experiment jsem vyvěsil 3 ks) dočkaly příležitostného obsazení a 12-cm jsou potom běžně obsazovány oběma sýkorami (nejen modřinkami).

Je ovšem otázka, nakolik mají stísněnější podmínky vliv na hnízdní úspěšnost – je pravděpodobné, že menší prostor snižuje počet a/nebo kondici vyvedeného potomstva. Jak ale zvětšit plochu plastové budky? 15-cm trubka je poměrně drahá (cca 200,- za metr a 45,- originál dýnko). Pokusy s roztahováním menších trubek (desítek a dvanáctek) za tepla do většího rozměru (a hranatého tvaru) jsou možné, ale je to neúměrně zdlouhavý postup s nejistým výsledkem, který nemohu v žádném případě doporučit.

Velké budky

Budka pro poštolku, rozměr dna 30×30 cm	Sovník (sýčník) 18,5×20 cm	Sovník 19 x 25,5 cm

Pokud máme k dispozici větší množství materiálu vč. větších prken, můžete se pustit i do budek pro dravce a sovy.
Postup je podobný jako u malých budek, jen musíme počítat s velkorysejším měřítkem. Tzn. potřebujeme prkna o šířce minimálně 20 cm (sýc) či spíše 25 nebo 30 cm, o síle 2-3,5 cm, silnější spojovací materiál (dlouhé hřebíky či vruty) a patřičně nosný mechanismus uchycení na strom.

Tyto budky jsou špatně „mobilní“ – věšíme je s pomocí lana a žebříku, nejlépe aspoň ve dvou lidech. Nelze proto spoléhat na časté sundávání pro účely oprav – tj. musíme pracovat důkladně, budku zvenčí něčím napustit a nepromokavý pokryv střechy, popř. i stěn (plech či dehtová lepenka) je zde téměř povinností. Pokud je vchod tak velký, že jím protáhneme ruku, není nezbytná otevírací střecha.

Sovy jsou mizerní stavitelé a do budky zpravidla nedávají výstelku. V doupných stromech s trouchem na dně to nevadí, ale na prkenné podlaze by se vejcím nedařilo nejlépe. Proto musíme na dno dávat vrstvu výstelky, např. seno.

Pták	Sýček	Kalous	Puštík	Poštolka
Vnitřní rozměry dna (minimální)	18×20	30×30	25×25 či spíše 30×30	25×25 či spíše 30×30 nebo i větší
Výška (minimální)	35	35	40	30
Vchod	6 – 8 cm	15×15 či vrchní polovina přední stěny	12×12	15×15 či polovina přední stěny
Kam?	Nad 4m do lesů.	Nad 2 m výšky, především nutný je hustý a nepřístupný porost v okolí	Nad 4m výšky na silnější stromy, u okraje lesa či v klidných, zarostlých zahradách	Aspoň 5 m vysoko (na bezpečných, klidných místech i níže) na stromy v otevřené krajině či na okraji lesa, na vysoké budovy, sloupy a skalní stěny. Poštolky mají rády široký výhled.

I zde můžeme použít alternativní materiály. Používají se různé plastikové kanystry, ale uvažovat by šlo i o různých jiných polotovarech vhodné velikosti, ať už jsou z plechu či umělé hmoty.
Práce s kanystry má několik specifik. V první řadě nesmějí být od nafty nebo jiné mastné a páchnoucí látky. Musíme si zjistit jejich vnitřní rozměry, podle čehož pak odvodíme, jaký pták je může obydlet a zvolíme lokalitu a velikost vchodu. Kanystr natřeme maskovacím zbarvením, zejména je-li průsvitný, a na spodní hranu vchodu nasadíme rozříznutou hadici, aby nebyla ostrá.
Kanystr má, podobně jako plastová trubka, špatné tepelné vlastnosti – na přímém slunci hrozí přehřátí, za vlhka zapaření. Proto dno vždy proděravíme otvory, aby měla případná vlhkost kudy odcházet. Na dno dáváme výstelku, a spodní části stěn vnitřní dutiny lze něčím polepit – kobercem, látkou, pilinami ap., jednak pro izolaci a jednak pro pohodlí ptáků.

Samozřejmě i menší 5 l a 10 l kanystry a jiné nádoby z opracovatelného materiálu můžeme použít coby budky pro menší ptáky, např. sýkory a špačky, fantazii a kreativitě se meze nekladou. Jistou roli hraje estetika – kanystr nebudeme věšet někde, kde chodí hodně lidí a je zdaleka vidět, dáme ho někam do ústraní a na exponované místo dáme raději úhlednou budku ze dřeva.

Kontrola budek

Je nutné dbát na to, aby budky bylo možné aspoň jednou za několik let kontrolovat – budka bez údržby vydrží funkční jen několik málo let, jednak se zanese, jednak podléhá počasí. Takže je nejlepší vyvěšovat je v dosahu kolem místa bydliště.

Budky pravidelně kontrolujeme a zbavujeme staré výstelky. Tento úkon provádíme zásadně na podzim nebo v zimě, když v budkách nejsou vajíčka ani mláďata (ale to by vás asi napadlo, že?). Při té příležitosti  zkontrolujeme, zda vůbec v budce někdo hnízdil (v tom případě nalezneme výstelku) nebo alespoň přenocoval (v tom případě je na dně aspoň hromádka trusu). Při troše námahy určíme i to, zda se hnízdo skládá ze dvou výstelek či jen jedné. Občas najdeme i uhynulé mládě, což sice není hezká podívaná, ale k ptačímu životu i tato stránka patří a neznamená to automaticky, že budka funguje špatně – sýkory mají velké množství mladých, i přes deset, takže určitá „kojenecká“ úmrtnost je přirozená. Při kontrole můžeme příležitostně narazit také na pukavce (nebrat do ruky, při zahřátí puknou…!) a na blechy, ale to jsou blechy ptačí, ty na člověka nejdou (tedy doufejme). Může být prospěšné budku vystříkat sprejem proti hmyzu, je to sice chemie, ale do jara vyčichne, zatímco blechy a jiní prevíti jsou sice přírodní, ale do jara nevyčichnou a ptákům můžou pěkně zaškodit.

Pokud budek vyvěšujeme více než řekněme deset, je žádoucí vésti si o nich určitou evidenci, popř. i s mapkou. Zaprvé tak na žádnou nezapomeneme (jen se smějte, až jich budete mít kolem stovky jako já, už to tak k smíchu nebude) a zadruhé budete mít přehled, jak dlouho kde která visí, kdy se naposledy čistila či natírala, a hlavně jak je využívána.
Evidence nám dopomůže ke zjištění, které budky jsou ku prospěchu a které leží ladem (a je tedy žádoucí je přemístit), popř. který typ budky je oblíbenější.

Budkaření je činnost ušlechtilá a u lidu oblíbená. Provozovatel budek může být je sice považován za tichého blázna, nicméně se zpravidla setkává s pochopením a často i chválou kolemjdoucích. Rozvoz budek (v mém případě na bicyklu), spojený se šplhem po stromech, je též svého druhu sportem. Je to ovšem sport, který v nejjednodušší formě zvládne každý (když to zvládnu já, tak už skutečně každý), sport spojený s určitým adrenalinem (nikdy nevíte, na co v budce narazíte. A stromy, mrchy, bývají vysoké a větve křehké…) a s neomezenými možnostmi dalšího rozvoje (zdá-li se vám začátečnické věšení budek triviální a příliš snadné pro Vaše schopnosti, existuje široký výběr topolů, lomových stěn, výškových budov a stožárů vysokého napětí, kde se může vyřádit i superman. Ale nedoporučuji!)
Nicméně hlavní odměnou je radost z dobře dovedené práce, radostný zpěv opeřenců a jejich černobílé dárečky na hlavě a na oděvu.

Pokud by mě tedy chtěl někdo napodobit a pustit se do budkařiny, lze jen držet palce.

Návod na výrobu budek vhodný k tisku najdete zde