Inteligentní dinosauři

dinosauroidPokud se někde hovoří o dinosaurech, většinou autor neopomene zmínit, že zánik dinosaurů znamenal uvolnění místa pro vývoj savců a tedy i inteligentních lidí. Málokdo se zamyslí nad tím, prozč vlastně považujeme savce za jedinou skupinu schopnou vytvořit inteligentní druh. Proč to dinosauři neudělali místo savců? Nebo to snad udělali?

Úvod a logika věci

Rozhodně nejde o téma, které by nebylo známé a populární. Pokud je mi známo, jako první s nápadem, že se dinosauři, resp. plazi obecně, mohli vyvinout do podoby inteligentních bytostí, přišel Edgar Rice Burroughs ve svých fantasticko-dobrodružných románech ze série Pellucidar (vznikaly od r. 1914, u nás vyšel např. Tarzan v nitru Země). Vycházel v nich z kdysi populární, avšak už ve své době bizarní představy dutosvětosti (tj. že uvnitř Země je dutina, a na jejím vnitřním povrchu se nalézá další obydlený svět). Nitro Země vylíčil jako prostor, kde přežily různé bizarní formy živočichů z dávné minulosti a některé z nich se dále vyvíjely. Inteligentní ptakoještěři (!) a plazům podobní humanoidi v tomto dobrodružném románu sice sotva nějak ovlivnili pozdější, přeci jen o něco více vědecky podložené úvahy o druhohorní inteligenci, nicméně skutečnost, že toto téma lidi přitahuje již téměř sto let, rozhodně není bez zajímavosti.

O něco seriózněji myšlenku civilizace vzešlé z dinosaurů zmínil až Carl Sagan v roce 1977, ale nijak dále ji nerozvinul. Následovala celá řada sci-fi, včetně Star Treku, kde se dinosaurům podobné bytosti také objevily. Na (alespoň částečně) vědecké úrovni se ale inteligentními „dinosauroidy“ začal zabývat až paleontolog Dale Russell v letech osmdesátých, kdy ve spolupráci se sochařem R. Seguinem vytvořil fascinující model „dinosauřího humanoida“ společně s úvahami, či přesněji vědeckou pohádkou, o jeho vývoji.

Na věrohodnosti těmto dohadům, ať jsou či nejsou podložené logickými argumenty, ubírají i „vědecká“ jména, jimiž byly tyto hypotetické bytosti pokřtěny, jako je Anthroposaurus sapiens („Člověkoještěr moudrý“), Homosaurus („Člověk-ještěr“) či nedejbože dokonce Dino sapiens (zde jsem s fantazií v koncích, nejpřesnějším překladem je asi „Strašný moudrý“ což je mimochodem úplná blbost). Kromě toho, že jsou tyto názvy komické, jsou i zavádějící – vzbuzují dojem, že inteligentní dinosauři jsou vlastně pouhé napodobeniny, ba karikatury člověka (což je poněkud zvrácená logika, když už, mělo by to být naopak), z čehož se zase zdá vyplývat, že by měli být lidem podobní zevnějškem nebo aspoň chováním, což ovšem vůbec nemusí být pravda! Název dinosauroid pro změnu znamená „bytost podobná dinosauru,“ což je snad o něco lepší, ale také to tak úplně nevystihuje podstatu věci – jakoby například lidé nebyli savci, ale „mammaloidi“ či „savcoidi“. Vlastně ani sám termín „inteligentní dinosaurus“ není moc nápaditý – nějakou inteligenci měli všichni dinosauři, přesnější by byl třeba „civilizovaný“ či „technizovaný dinosaurus.“ Každopádně se zde nechci pouštět do nějakého jazykového brusičství a přidržím se vžité terminologie.

Odmyslíme-li si legrační názvy těchto bytostí, zůstane nám docela znepokojivá představa „alternativní civilizace“ či před-prehistorické kultury vyšlé z živočišné třídy Dinosauria. Jde jen o fantazie, nebo o reálnou možnost? Běžná námitka zní, že dinosauři měli příliš malé mozky, neohrabané končetiny a byli to obyčejní, tupí plazi. Ve skutečnosti ani jedno z toho není pravda. Proč?

  1. Dinosauři vykazovali sociální chování obdobné savcům (život ve stádech, ochrana mláďat ve skupinách, lov ve smečkách), o čemž svědčí např. četné ichnofosílie (fosilní šlépěje) nebo kostry zvířat, která evidentně zahynula pohromadě. Doklady o sociálním životě se samozřejmě zachovávají jen velice vzácně, tudíž je velmi pravděpodobné, že skutečný repertoár dinosauřího společenského chování byl ještě mnohem širší. Máme také doklady o tom, že dinosauři byli schopni navzájem komunikovat stejně dobře, jako dnešní zvířata – mnohé druhy (od hadrosaurů až po ankylosaury) byly vybaveny speciálními rezonančními dutinami pro vydávání zvuků, nejrůznější bizarní hřebeny, límce a výrůstky nepřímo hovoří o komunikaci optickými signály. Znamená to, že alespoň někteří dinosauři byli srovnatelně „chytří“ jako někteří dnešní ptáci a savci.
  2. Dinosauři byli asi vesměs inteligentnější než primitivní křídoví savci! Přímo to samozřejmě není možné změřit, ale výše zmíněné doklady svědčí o tom, že sociální chování některých dinosaurů bylo na úrovni dnešních pokročilejších skupin savců (kopytníků nebo šelem). Archaičtí savci, třeba tzv. hmyzožravci, vačnatci a ptakořitní, příliš složité formy chování nevykazují.
  3. Dinosauři obecně vzato neměli nijak zvlášť malé mozky. Závěry ze zkoumání dinosauřích mozkoven jsou možná poněkud nejednoznačné, nicméně ukazují, že dinosauři měli vesměs větší mozky než průměrní plazi. Poněkud matoucí (ve světle kupících se důkazů o jejich teplokrevnosti a vyspělých formách chování) je skutečost, že i přesto v rozměrech mozků výrazně zaostávali za dnešními savci a ptáky (až na nečetné výjimky). Tento nesoulad zatím nebyl uspokojivě vysvětlen, snad je to prostě další z četných dinosauřích zvláštností, které v dnešním světě nemají žádnou obdobu. Tím obtížnější je pak odhadovat jejich inteligenci… (Ve skutečnosti inteligence patrně přímo nezávisí na absolutí ani relativní velikosti mozku ani na hodnotách EQ, ale spíše koreluje s absolutním počtem neuronů, který se ovšem obtížněji měří. Záleží tedy nejen na velikosti mozku, ale také na hustotě neuronů, která je různá u různých živočišných skupin. U ptáků je například vysoká…).Každopádně některé vyspělé druhy masožravých dinosaurů měly mozky, které již dosahují rozměrů srovnatelných s ptáky o podobné hmotnosti (i když upřímně řečeno, těmi ptáky tu myslíme spíše pštrosy a slepice než vrány a papoušky). Není tedy nejmenších pochyb o tom, že alespoň někteří dinosauři byli přinejmenším stejně inteligentní, jako někteří dnešní ptáci.
  4. Dinosauři, minimálně ti, kteří nás nyní zajímají (tj. menší masožraví teropodi), měli i metabolismus spíše jako ptáci než jako plazi.
  5. Některé druhy měly alespoň částečně chápavé končetiny s vratiprstem.
  6. Dinosauři se, podobně jako opice, ale narozdíl od většiny ostatních savců, orientovali hlavně zrakem a sluchem, čich nebyl hlavním smyslem.
  7. Dinosauři nemuseli od nuly vyvíjet bipédii (lidská bipédní postava je zfušovaná modifikace kostry stromového čtvernožce) protože byli bipédní od samého začátku.

Kandidáti

Z jakých druhů by se inteligentní formy dinosaurů mohly vyvinout? Zjevně vyloučeni jsou sauropodi, kteří byli býložraví, postrádali chápavé končetiny a navíc měli i na dinosauří poměry zvláště malé mozky. Ptakopánví dinosauři jsou také málo pravděpodobnými předchůdci sapientů, protože byli býložraví, což podle většiny teorií není pro rozvoj inteligence zrovna ideální předpoklad (rozvoj mozku zřejmě závisí na vysokoenergetické stravě, u primátů to byly sladké plody a později maso, navíc pasoucí se zvíře nemá ani velkou potřebu nad svým okolím příliš přemýšlet). Za zmínku však stojí fakt, že někteří bipédní ornitopodi měli přední končetiny alespoň částečně způsobilé k uchopování předmětů (např. větví).

Ruka iguanodonta
Ruka býložravého iguanodona s chápavým malíčkem a bodcovitým palcem. Ostatní prsty sloužily k chůzi.

Zbývají tedy teropodi. Tato skupina zahrnuje zejména masožravce, od gigantických až po miniaturní, ale i některé všežravce a potravní specialisty.

Mohli se dinosauři „podobní lidem“ vyvinout z dinosaurů podobných opicím? Tuto myšlenku prosazoval například Michel Magee, autor dinosauroida jménem Anthroposaurus sapiens, v roce 1993. Lze fantazírovat o dinosaurech-gibonech, houpajících se na předních končetinách a krmících se na plodech právě se objevivších krytosemenných rostlin… jenže to je alespoň zatím stejná fantazie, jako samotná dinosauří civilizace! Žádný druh, který by se tomuto popisu aspoň blížil, totiž neznáme (i když tím není řečeno, takové že neexistovaly, pouze jsme je zatím nenalezli nebo neidentifikovali). Navíc je tato myšlenka až naivně antropomorfní – protože inteligentní dinosaurus není v žádném případě kopií člověka, nemáme žádný důvod si myslet, že jeho předkem musela být nějaká dinosauří obdoba opice!

Malí a stromoví dinosauři, pokud je známe, tíhli spíše k jinému důvěrně známému modelu, totiž k ptákům. Pokud se tedy někteří vyvíjeli cestou k inteligenci, připomínali spíše dnešní vyspělé ptáky, jako jsou třeba papoušci žako nebo novokaledonské vrány, než zrovna opice. (Nutno však dodat, že v poslední době se objevila celá řada bizarních dinosaurů, o jejichž existenci předtím neměl nikdo ani tušení, takže je extrémně riskantní od stolu prohlašovat, že takový a takový dinosaurus prostě neexistoval! Tato skutečnost je ostatně vůdčí myšlenkou celé této statě o inteligentních dinosaurech.)

Bezesporu nejpřijatelnějšími kandidáty na předky inteligentních dinosaurů jsou pozemní teropodi střední a malé velikosti (tím není řečeno, že někteří nemohli také příležitostně šplhat po stromech). Tito dvounozí masožravci (někdy i všežravci) byli inteligentnější než ostatní dinosauři, v poměru k tělu měli až 5x (či dokonce až 14x!) větší mozky než běžní plazi. Dnes už není prakticky žádných pochyb o tom, že šlo o teplokrevné, hbité a inteligentní tvory, připomínající současné ptáky, včetně pernatého tělního pokryvu (v podstatě šlo spíš o pozemní ptáky s rukama a ocasy, ale určitě ne o plazy, jak si je představujeme).

Nejznámější koncepce vychází z rodu Troodon (Stenonychosaurus), který vzali za výchozí bod svých úvah jak Sagan, tak i Dale Russell. Troodon byl poměrně malý živočich, i s ocasem byl 2 m dlouhý, sotva 1 m vysoký a vážil méně než padesát kilogramů. Byl štíhle stavěný, s dlouhými končetinami a krkem a poměrně malou hlavou. Na nohou měl zvětšený dráp, který se podobal drápům u dromaeosauridů („raptorů“), ale byl mnohem slabší. Přední končetiny byly pravděpodobně chápavé. Dalším pozoruhodným rysem byly zvětšené oči, které nasvědčují noční aktivitě. Pravděpodobně šlo o mrštného a lstivého lovce drobné kořisti, jako byla mláďata a vejce jiných dinosaurů, ještěrky, ptáci a savci. Mohl si přilepšovat také zdechlinami, snad dokonce i rostlinnou stravou (jako některé dnešní šelmy). Je pravděpodobné, že byl sociálním živočichem (velký mozek by tomu nasvědčoval), ve skupinách se snad mohl odvážit i na poněkud větší kořist, což ale doloženo nemáme. Spíše než lovcem velkých zvířat byl jakousi „liškou“ druhohorního světa. Máme dokonce i doklady o rozmnožování těchto zvířat, které se zřejmě podobalo rodinnému životu dnešních pštrosů.

Americký paleoneurobiolog Harry Jerieson navrhl jako možné předky inteligentních bytostí pštrosům podobné dinosaury rodu Dromiceiomimus. Ti se celkovým vzhledem podobali troodontům, byli však větší (až přes 100 kg) a ještě lehčeji stavění, byli dozajista výbornými běžci. Měli bezzubé zobáky, jimiž chytali drobné živočichy, ale patrně byli všežravci, podobně jako pštrosi. I oni měli velké oči a relativně vyvinuté mozky. U obou se chápavé končetiny pojily s binokulárním viděním – něco, co se vyvinulo znovu až o desítky miliónů let později u opic.

Tito dva zmínění dinosauři ale rozhodně nebyli v žádném ohledu jedineční, podobných forem byla celá řada. Bez zajímavosti samozřejmě nejsou ani dromaeosauridi (k nimž patří populární „raptoři“, jako je Velociraptor, Deinonychus nebo Utahraptor), kteří byli podle všeho skupinovými lovci velké kořisti, podobně jako dnešní vlci, a jejich předpokládanou inteligenci zpopularizovalo především filmové ztvárnění v Jurském parku. Tyto druhy ale byly snad až příliš specializované, než aby mohly být považovány za ideální výchozí formy pro sapientaci.

Shrneme-li to, nejvhodnějšími dinosauřími kandidáty na předky případných myslících bytostí se tedy jeví dvounozí, malí nebo středně velcí masožravci či všežravci, žijící ve skupinách.
Vzhled

Jaké znaky by si inteligentní tvor dinosauřího původu zachoval jako dědictví po předcích?

  • Tříprsté ruce i nohy.
  • Ochmýřenou nebo přímo opeřenou kůži (alespoň na určitých partiích těla).
  • Velké oči se třemi víčky (horní, dolní a blanitá mžurka)
  • Uši bez boltců (pravděpodobně – ptáci ani plazi boltce nemají, a ani u dinosaurů nebyly doloženy)
  • Absenci vnějších genitálií, dinosauři měli asi pouze kloaku jako ptáci a řada plazů. I pokud měli vyvinuty pohlavní orgány, nejspíš byly v čase mezi pářením zasunuty tak, že nebyly vidět.
  • Dost možná by podobně jako ptáci a plazi postrádali řitní svěrače, což by mohl být pro civilizované tvory žijící v nějakých stálých osadách docela závažný problém (nesmějte se, tak to prostě je!) Vyvinout se však mohly už u výchozích forem, v souvislosti se sociálním životem a nutností značit teritorium.
  • Vejcorodost (vejcoživorodost ani živorodost u dinosaurů ani jim příbuzných skupin zatím nebyla doložena)
  • Absenci mléčných žláz (mláďata by krmili nejspíše vyvrhovanou potravou jako dnešní krmiví ptáci).
  • Patrně masožravost nebo všežravost.
  • Nejspíše prstochodné nohy (prohlédněte si nohu slepice – to, co považujete za stehno, je lýtko, a běhák je vlastně přeměněné chodidlo! Podobně utvářené nohy měla i většina dinosaurů)

S těmito charakteristikami by se pojily prvky sapientace – třeba velký mozek. Otázkou je, jak velký by ten mozek vlastně byl (dinosauři mohli mít větší hustotu neuronů než my, proto by jejich inteligence mohla být koncentrovaná v menším objemu než ta naše), a také, jak by jeho růst byl vyřešen. Všichni víme, jak se v evoluci od poloopic přes lidoopy až k lidem měnil tvar a postavení těla i hlavy. Podle představ Dale Russella by inteligentní dinosauři mohli postupovat stejně – ztratit ocas, zkrátit krk a zcela se vzpřímit a přiblížit se humanoidním proporcím, což umožňuje nést váhu mozku.

Humanoidní postava je sice řešením, jak přizpůsobit „opici“ k tomu, aby byla způsobilá nést objemnou mozkovnu, to ale neznamená, že je to jediná cesta, nebo že je to cesta, kterou by se dali i dinosauři. Dinosauři byli sice bipédní, ale „jinak“ bipédní než člověk – tělo nesli vodorovně a vyvažovali ocasem, pánev a končetiny fungovaly jinak, atd. Byli specializovaní na zcela jiný typ pohybu, takže by se stavba jejich těla musela změnit snad více, než při vzpřimování lidoopů. Přechod k „lidské“ postavě by tak pro ně byl obrovským a obtížným evolučním krokem.

Spíše bychom se měli inspirovat u známých dinosaurů, kteří byli postaveni před srovnatelný problém, tj. nesení těžké hlavy. Například tyrannosauři a pachycephalosauři měli také pořádně těžkou hlavu, i když ne zrovna kvůli mozku, a rozhodně je to v ničem nepřiblížilo humanoidům. Inteligentní dinosauři by si asi též zachovali klasický dinosauří postoj s vodorovně neseným tělem vyvažovaným ocasem, což by umožňovalo větší pohyblivost a nevyžadovalo by to žádné drastické přestavby. Velká hlava by si asi vyžádala silnější a vertikálněji nesený krk a snad i zkrácené tělo, ale k podstatnějším změnám by dojít snad nemuselo.
Povaha

Určitým vzorem, třeba špatným, leč jediným, pro psychiku dinosaurů (včetně těch inteligentních) nám mohou být ptáci. Jsou to tvorové založení – tak jako my – na zraku a sluchu, nikoli na čichu, a tyto smysly dominují i jejich komunikaci. Ptáci jsou schopni abstraktního uvažování i zhotovování nástrojů na podobné úrovni jako primáti, alespoň do té míry, do jaké jim to absence chápavých končetin umožňuje projevit.

Bohužel nemáme příliš mnoho příkladů ptáků tvořících tak organizované skupiny, jako jsou třeba smečky vlků nebo tlupy primátů. Jsou sice schopni vytvářet sociální vazby a společenské žebříčky, koordinovaný lov kořisti je ale nanejvýš záležitostí párů nebo rodinných skupin. Za povšimnutí však stojí třeba hromadné útoky ptačích hejn na predátory. Jsou také schopni učit se od sebe navzájem (ať už zpěvu, nebo třeba metodám získávání potravy) a tím vytvářet určitý typ tradice.

Ani emoce nejsou ptákům cizí, ačkoli jsou někdy jiné než naše. Jsou schopni vytvářet silné citové a sociální vazby v rámci páru, které u savců vidíme spíše méně, zato obvykle nevytvářejí tak pevné vazby mezi rodiči a mláďaty. Většinou jde o živočichy, kteří nepreferují vzájemný fyzický kontakt (tj. pohlazením sice potěšíme většinu savců, nikoli však běžné opeřence).

Zda by se něco z toho vztahovalo i na inteligentní dinosaury, je samozřejmě těžko říci.
Příklady inteligentních dinosaurů

Ne, bohužel, žádné reálné příklady inteligentních „dinosauroidů“ zatím k dispozici nemáme. O to více však máme těch fiktivních. Zde si zmíníme jenom ty nejpozoruhodnější a nejpropracovanější z nich
Harry Jerieson: Dromiceiomimus sapiens

Tento živočich se zrodil v roce 1978 jako myšlenkový experiment paleoneurobiologa Harryho Jeriesona. Bohužel, údaje o něm jsou kusé, Mareš (1993) zmiňuje toliko, že toto stvoření by mělo jednat „přímočařeji a účelověji než člověk“, což je věru málo.
Dale Russell: Dinosauroid

Kanadský paleontolog Dale Russell se počátkem osmdesátých let vrátil k Saganovým vizím. Tvrdil, že v evoluci dinosaurů byl patrný trend ke zvětšování mozkoven (reprezentovaný podle něj zejména troodontidy), který by, kdyby byli koncem druhohor nevyhynuli, nakonec vyústil až v sapientní formu. Ve spolupráci se sochařem Ronem Seguinem se pokusil vytvořit možnou podobu takzvaného „dinosauroida“. Bohužel, přestože výsledný model působí skutečně zneklidňujícím dojmem, někoho děsí, jiné fascinuje a všem stejně způsobuje mrazení v zádech, není vlastně ničím víc, než co naznačuje jeho název: dinosauřím humanoidem. Russell sice své intelektuální dítko opředl „hypotézami“ o konvergentní evoluci, nicméně ani tím nemohl zastřít fakt, že model vypadá prostě jako tříprstý člověk navlečený do ještěří kůže, hledící na svět velkýma, děsivýma očima.

 

troodon a dinosauroid
Troodon a dinosauroid

Tento model má celou řadu nedostatků: Zaprvé je poněkud zastaralý. Lysá plazí kůže mdlého šedozeleného odstínu dávno není preferovanou představou o tělním pokryvu malých dinosaurů, o nichž už řadu let víme, že byli opeření nebo aspoň ochmýření. I kdyby „dinosauroidi“ podobně jako lidé ztratili tělní pokryv, není důvod, proč by neměli mít například řasy (ptáci je mají) nebo nějaké zbytky opeření sloužící jako ochrana citlivých částí těla (např. mozku před úpalem) nebo „ozdoba“ (pro účely komunikace, lákání partnera…). To jsou ostatně tytéž důvody, proč si i „nahé opice“ Homo sapiens nějakou tu srst uchovaly (a často si na ní náležitě zakládají!)

Důležitějším problémem dinosauroida, než je jeho ještěří zjev, je jeho celková tělesná stavba, která je neuvěřitelně lidská. Russell zjevně vzal troodona a ze všech sil se snažil zformovat jej do podoby člověka, což se mu přirozeně zdařilo (papír a modelovací hmota snese všechno). Jeho dinosauroid proto kráčí na ploskochodných nohách s nehty, trup drží ve svislé poloze a člověku se podobá i utvářením paží a hlavy. Jak bylo řečeno již výše, lidská bipédní postava je sice uspokojivým řešením problému „nesení velkého mozku opičím tělem“, jenže pro tvora dinosauřího původu je toto řešení ne snad vysloveně nemožné, ale hodně za vlasy přitažené. Russell předpokládal i vývoj směrem k živorodosti, a zašel tak daleko, že dinosaurovi vymodeloval pupík! To už je opravdu antropomorfismus ve své nejčistší podobě. (Jsem si vědom toho, že někteří autoři, např. Bakker, vážně uvažovali o živorodosti dinosaurů, dodnes však nebyla dokázána u jediného druhu, a jmenovitě troodon byl vejcorodý zcela prokazatelně). Nevím, zda Russell také předpokládal, že dinosauroidi vzájemně konverzovali plynnou angličtinou, ale vlastně by to mezi ostatní jeho úvahy organicky zapadalo 😉

Reálná evoluce funguje úplně jinak, než jak si to Russell zřejmě představoval: nezáleží jí na podobě a tvaru, ale na funkci, a pracuje většinou úsporně, tj. neprovádí velké konstrukční změny, pokud vysloveně nemusí. Dinosauroid je proto jedním z méně věrohodných vypodobení inteligentních dinosaurů.

Další verzi inteligentního dinosaura podle Mareše vytvořili roku 1983 Wyles, Kunkel a Wilson, bohužel, o jejich modelu nejsou k dispozici žádné bližší informace.
Dinosauroidi pro 21. století: Avisapiens

Postupně celá řada lidí dospěla k názoru, že spíše než šupinaté lidi by případní inteligentní dinosauři připomínali… no koho jiného, než trochu modifikované dinosaury, respektive dokonce ptáky!

Zajímavý je inteligentní dinosaurus Johna McLoughlina z roku 1984, nazvaný Bioparaptor, který na rozdíl od Russellova dinosauroida úspěšně kombinuje typicky dinosauří rysy s chápavými končetinami a velkým mozkem, třebaže má ještě lysou plazí kůži (což ale jen odráží tehdejší vědecké představy).

Bioparaptor
McLoughlinův Bioparaptor

Britský paleontolog Darren Naish si jako model pro možné inteligentní teropody zvolil ptáky ze skupiny zoborožců. Turecký ilustrátor N. Kosemen, pracující pod pseudonymem Nemo Ramjet, se těmito myšlenkami inspiroval a vytvořil fascinující vizi inteligentního dinosaura, jak bychom si jej představovali dnes. Jeho Avisapiens saurotheos připomíná spíše velkého nelétavého ptáka s drápy na křídlech. Rozhodně jde o uvěřitelný design inteligentního dinosaura, i když lze namítnout, že je možná až příliš poznamenaný dnešní módou zdůrazňovat spojitost mezi ptáky a dinosaury.

avisapiens
Avisapiens saurotheos

 

Časové hledisko

Většina autorů, spekulujících o inteligentních dinosaurech, vůbec nepřipouští možnost, že by jejich teoretické bytosti mohly někdy opravdu existovat. Prezentují je jako pouhu vědeckou fikci (míněno v pozitivnějším smyslu toho slova), jako vizi „co by se stalo, kdyby se nestalo to, co se stalo“. Situují je do doby třetihorní nebo dokonce dnešní, ale do jakési fiktivní alternativní reality, kde dinosauři (míněno ti neopeření a nelétající) nikdy nevymřeli.

Tato opatrnost, hraničící až s poraženectvím, ale vůbec není nutná. Neexistuje žádný seriózní důvod, proč by inteligentní dinosauři nemohli existovat v naší vlastní, zcela skutečné a hmatatelné realitě, během období, kdy byla štěstěna dinosaurům nakloněna: v druhohorách. Samozřejmě, nemáme žádné doklady svědčící pro jejich reálnou existenci, to ale ještě není důkazem jejich neexistence! Ve skutečnosti známe fosílie jen mizivého zlomku druhů dinosaurů, navíc výběrově jen z některých typů lokalit a období. A nekosterní pozůstatky (nástroje a jiné artefakty) inteligentních dinosaurů vlastně nikdo nikdy nehledal, ani nepředpokládal jejich existenci. Za těchto okolností by vlastně nebylo nijak překvapivé, kdyby důkazy případné druhohorní civilizace, i kdyby se uchovaly dodnes, byly jednoduše přehlíženy.

Co ale argumentace Russella a ostatních, že dinosauři prostě nedostali pro vývoj k inteligenci dost času, protože jejich evoluce byla násilně přervána? Ve skutečnosti je tento argument proti reálné existenci dinosauroidů snad ještě větší smyšlenkou než ostatní body Russellovy smělé hypotézy. Všichni totiž z neznámých důvodů přehlížejí možnost, že evoluce sapientů mohla započít prakticky kdykoli a dospět ke konci ještě dávno předtím, než se rozžehl smrtonosný úsvit Chicxulubského impaktu a planetu zahalil dusivý soumrak Deccanských trapů. Dinosauři existovali bezmála 170 miliónů let, savci dospěli od rejskovitých forem k moderní civilizaci během pouhých 65 miliónů let, a vlastní proces hominizace primátů se měřil „pouze“ na statisíce a milióny let. Pokud dinosauři podléhali evolučním tlakům vedoucím k sapientaci (právě toto pokud je velmi důležité), měli nepřeberné množství času k tomu, aby vytvořili vysoce inteligentní formy třeba hned několikrát.

Bytost, která má rozvinout technickou civilizaci, potřebuje v první řadě přijatelný „hardware“ – tělo, schopné kvalitního smyslového vnímání, pokročilé komunikace a samozřejmě i manipulace s nástroji. Právě v posledním bodě to savcům poněkud vázlo – většina z nich je kvadrupédní, má přední končetiny zcela nezpůsobilé k práci, a i po smyslové stránce je na tom dosti špatně – spoléhají hlavně na čich, ale vidí dost špatně a často černobíle. Až primáti, zejména lidoopi, prolomili tato tradiční savčí omezení – vyvinuli oči schopné barevného a stereoskopického vidění, získali práceschopnou ruku a uvolnili si ji vzpřímenou chůzí po zadních končetinách. Jenže dinosauři většinu z těchto znaků získali již velice záhy, celá řada teropodů (a snad i někteří ornitopodi) měla vysoce vyvinutý zrak a chápavé končetiny, a bipédní chůze pro ně nebyla pracně získanou evoluční novinkou, nýbrž odvěkou přirozeností!

Katalyzátorem pro rozvoj inteligence je podle všeho komplexní sociální život a komplikované vzorce získávání potravy. Obě podmínky musely být u některých dinosaurů více či méně splněny, stejně jako u řady savců.

Vhodná konstelace fyzických, sociálních a ekologických faktorů (které ovšem zatím zcela nerozumíme…) vyvolává u živočichů nárůst velikosti mozku a zvyšování inteligence (což spolu do jisté míry souvisí, nejde ale o totéž). U savců se tento jev projevil především mezi lidoopy, kytovci a chobotnatci, završen byl u hominidů, díky jejich schopnosti manipulovat s předměty a vytvářet z nich nástroje. Právě narůst mozku ale proběhl relativně rychle (od australopitéků nás dělí pouze asi 2 milióny let, přesto se za tu dobu lidský mozek ztrojnásobil!). Tento nárůst mozku je někdy označován přímo jako „explozivní“ (měřeno samozřejmě geologickým časem).

U dinosaurů již byl „hardware“ dokonale připraven. K sapientaci zbýval jen „malý krůček“ – tj. patřičná mozková kapacita. Ne, že by její vznik byl snadný či zákonitý, ba naopak – ovšem pokud existoval tlak směrem k rozvoji mozku (zase ono důležité pokud), klíčový evoluční krok se mohl udát extrémně rychle, alespoň vzhledem k časové stupnici, jakou období dinosaurů většinou poměřujeme.

Je pravdou, že nejnadějnější skupiny dinosaurů (dromaeosauridi, troodontidi, pštrosí dinosauři) se rozšířily až v době křídové, posledním úseku vlády dinosaurů. To nás ale nesmí mást: jenom samotné toto období trvalo 80 miliónů let, podstatně déle, než celé kenozoikum (doba, kdy naší planetě vládnou savci). A rozhodně není sporu o tom, že malí teropodní dinosauři byli na počátku křídy na mnohem lepší startovní pozici, než savci v době před 64 milióny let. Pokud tedy nevytvořili plně sapientní formu, rozhodně to nebylo z důvodu nedostatku času! Buďto pro ně nebyl vývoj směrem k vyšší inteligenci výhodný – anebo inteligentní dinosauři vznikli, ale my jsme je dosud neodhalili.

Naše fosilní doklady jsou přitom značně neúplné. Známe jen zvířata z několika málo lokalit vzdálených v prostoru i čase, navíc fosilizace (i naše metody výzkumu) upřednostňuje větší formy. Kromě toho, některé biotopy, jako lesy nebo vysočiny, jsou velmi nevhodné k zachování čehokoli. Je tedy jasné, že v tomto dlouhém období bylo dost času pro vývoj, vzestup a pád inteligentního druhu, který by dnešní paleontologové nemuseli zaznamenat. Vždyť i hledání předků člověka je velmi nesnadné, a to víme celkem přesně kde a co hledat, a navíc je uplynulá doba minimálně desetkrát kratší!

Tab. 1
Název období Hranice období 
(milióny let)
Délka období (milióny let) Významné druhy (doba výskytu)
0
Čtvrtohory  1,8 Homo (2,5 – 0)
Australopithecus (4 – 1,2)
1,8
Třetihory 63,7 První lidoopi (30)
65,5 Vymření dinosaurů, nástup savců
Křída  80 Období největšího rozvoje dinosaurů:Troodon (75 – 65)
Dromiceiomimus (80 – 65)
Velociraptor (75 – 71)
Bambiraptor (75)
Deinonychus (115 – 108)
Utahraptor (132 – 119)
145,5
Jura   54,1  Období dominance dinosaurů, počátek vývoje směrem k ptákům
199,6
Trias   51,4 První dinosauři (225) a první savci (zhruba ve stejné době)
250

Sapienti mezi dinosaury?

Prvním stupněm inteligence dinosaurů (a třeba také tím jediným) mohla být inteligence na úrovni dnešních vyspělejších ptáků, jako jsou papoušci nebo novokaledonské vrány. Někteří teropodi snad mohli být rozumově nadaní podobně jako tito opeřenci. Inteligence mnoha dnešních živočichů (včetně celé řady lidských jedinců) je ale zaměřená spíše sociálním než technickým směrem. Pokud i dinosauři kráčeli touto cestou k rozvoji sociálních vztahů a komunikace nedoprovázenému výrobou nástrojů (typickým příkladem jsou dnešní delfíni či sloni), nezanechali by žádnou hmotnou kulturu, která by jejich inteligenci mohla dosvědčit i po miliónech let.

Vrána novokaledonská vypadá jako živočich vysloveně špatně vybavený pro zhotovování nástrojů, a přece je vytváří, a to jak v přírodě (háčky z větviček a „harpuny“ z okrajů ostnitých listů, jimiž nabodává a vytahuje larvy z otvorů) tak v zajetí (háčky z ohnutého drátu). Přitom musí vystačit toliko se zobákem a nohama. Jakýkoli teropod na tom byl fyzicky mnohem lépe a tvorba nástrojů by pro něj byla nepoměrně jednodušší. Zdá se skoro až nepravděpodobné, že by mohli neexistovat dinosauři schopní užívat primitivní nástroje! Máme ale šanci takové chování dokázat? O tom se bohužel dá pochybovat. Nástroje vran jsou nenápadné a neschopné fosilizace, jejich tvůrce sám se fyzicky nijak neliší od „obyčejných“ ptáků – pokud tomu bylo u teropodů podobně, zůstanou dinosauří nástroje navždy jen fantastickou spekulací.

Uchovat by se mohly jen vyspělejší formy nástrojů – například kamenné. Ty jsou již natolik odolné (vlastně asi odolnější než většina věcí, které používáme dnes), že se mohly uchovat i po dobu desítek miliónů let. Primitivní nástroje jsou ale často obtížně rozeznatelné od obyčejných kamenů, pokud po nich v druhohorních vrstvách nikdo nikdy nepátral, není divu, že je dosud neznáme (jaké procento dinosauřích paleontologů by vůbec zaznamenalo kamenný nástroj v druhohorních vrstvách a identifikovalo jej jako takový, i kdyby o něj nakrásně zakopli?)

Člověk první nástroje vytvářel, aby mu nahrazovaly ostré zuby a drápy, které postrádal. Dinosauři ale naneštěstí ostré drápy měli od přírody, takže možná ani neměli výraznější potřebu otesávat pazourkové hroty. Potřebám hypotetického inteligentního troodontida by asi více odpovídaly primitivní oštěpy podobného typu, jaké používají někteří šimpanzi. Ti byli například pozorováni, jak vrážejí špičaté klacky do otvorů ve stromech a napichují tam ukryté poloopičky. Proč by některý z teropodů nemohl provádět totéž svrchnokřídovým savcům? Nepotřeboval by k tomu o nic větší intelekt, než má galapážská „pěnkava“ Camarhynchus pallidus, která napichuje hmyz na trny.

Jak by takoví dinosauří kutilové pokračovali – třeba oštěpy, šípy a šipkami k sestřelování drobných savců a plazů ze stromů? Ovládli by oheň? Důvody by pro to jistě měli – chránil by je před dravci, a v oblastech poblíž polárního kruhu (kde byli troodontidi skutečně také nalezeni) i před chladem, protože na dálném severu klesaly teploty i v celkově teplých druhohorách často až pod bod mrazu. Uhlíky z ohnišť by také mohly fosilizovat, ale jejich jednoznačná identifikace je často oříškem i u ohnišť starých „jen“ statisíce let – hrozí záměna s pozůstatky přirozeného požáru, nebo s vegetací zuhelnatělou během fosilizace.
Měli by dinosauři smysl pro krásno? A pokud ano, projevoval by se podobně jako u nás, nebo zcela odlišně? Důležitým, ba přímo definujícím rysem sapientních druhů člověka jsou pohřební rituály (v rudimentální podobě je ale najdeme i třeba u slonů!) Nalezení kostry dinosaura obklopené rituálními obětinami by bylo asi nejpůsobivější demonstrací duchovního cítění dávno vymřelých bytostí. Naopak  pohřeb žehem by nalezení ostatků naprosto vyloučil. Ale i péče o živé by mohla zanechat neklamné stopy: pokud najdeme kostry s vyhojenými těžkými zraněními, která danému jedinci na dlouho znemožnila samostatné opatřování potravy, je to neklamná známka toho, že se o zraněné starali jejich soukmenovci. Takové projevy soucitu a empatie lze očekávat jen u vysoce inteligentních zvířat nebo přímo sapientů.

Jací by asi byli sami případní sapientovaní dinosauři? To už je čirá spekulace. Vzhled by závisel nejen na výchozím druhu, ale i na dalších krocích, které nelze s jistotou odhadnout. Totéž platí o chování. Je však jisté, že by se od nás psychicky dost lišili. Kdyby jejich předchůdci byli dravci, mohli by být agresivnější než my – nebo také naopak. Tito tvorové by se vyvíjeli jako predátoři, a jako takoví si museli vyvinout sociální zábrany proti nadměrné agresi vůči sobě navzájem a vůbec psychické přizpůsobení k roli dravce. Zvířata obdařená zuby a drápy mají někdy „mírumilovnější“ (nebo alespoň disciplinovanější) chování v rámci vlastního druhu, než zdánlivě mírní vegetariáni.

Pokud by dinosauři vyvinuli technologickou civilizaci na vyšším stupni, muselo by po nich zůstat mnoho stop, i když ne nutně do očí bijících. V geologickém čase mohou být beze stopy zničeny nebo alespoň k nepoznání změněny i ty nejodolnější artefakty, nedostanou-li se na místa vhodná k jejich uchování. Kovy zkorodují, stavby podlehnou erozi… Nejvhodnější jsou nakonec různorodé „odpadky“, vyrobené z odolného materiálu a roztroušené všude možně. Nakonec, myslíte si, že v budoucnosti nebudou čtvrtohorní horniny plné fosilních PET-lahví či jiných „památek“? Těžko ale říci, jak dlouho tyto pozůstatky vydrží – a zda je bude možné snadno identifikovat. Ostatně inteligentní dinosauři nemuseli produkovat tak odolné materiály jako my (nebo byli čistotnější). Nebo byli z nějakého důvodu omezeni na jediné místo, které jsme dosud neobjevili nebo bylo geologickými silami zničeno. Pozůstatky s největší nadějí na zachování by měly být netečné kovy (třeba zlato) a kamenné nástroje. Opravdu vyspělé civilizace mohly produkovat také keramiku či plasty. Nejtrvalejší stopy by mohla vyspělá kultura zanechat na Měsíci a jiných kosmických tělesech s nízkou mírou eroze (kde je ale zase malá pravděpodobnost je v dohledné době najít). Artefakty přímo na oběžné dráze však bohužel tak vysokou životnost nemají.

Civilizace také může zanechat podpis ve svém životním prostředí (netypické změny v obsahu chemických prvků v souvislosti s těžbou nebo znečištěním, radikální snížení biodiverzity, transport živočišných druhů do netypických lokalit apod.) Tyto stopy by mohly být vysledovány v geologickém záznamu i na základě stávajících geochemických a paleobiogeografických dat, pokud by se jejich analýze věnoval někdo dostatečně otevřený i netradičním možnostem interpretace.
Zánik – a exodus?

Je veřejným tajemstvím, že v současné době lidstvo způsobuje masové vymírání živočichů, pro které lze najít paralelu snad jedině – v katastrofě na konci druhohor! Co když byla příčina v obou případech stejná, totiž zhoubný rozvoj technologické kultury?! Že by došlo k sebezničení civilizace už před 64 milióny let? Tyto myšlenky nejsou vůbec nové, John McLoughlin se jimi zaobíral při úvahách o svém Bioparaptorovi, o desetiletí později se k nim vrátil Michael Magee, a nesčetněkrát rezonují v dílech sci-fi autorů, v našich zemích se jimi zaobíral ve svých článcích a knihách například Jaroslav Mareš.

Nejsou některé stopy, připisované meteoritickému impaktu, vlastně stopami pohromy umělého původu, například jaderné války? Ostatně i skutečné asteroidy lze použít jako zbraň hromadného ničení, stačí je trochu vychýlit z dráhy… Nebo že by to byl pokus o zcela mírumilovné „kosmické inženýrství“ (například dopravu surovin z kosmu), který se nakonec katastrofálně zvrtnul?

Trochu legračně zní hypotéza (vysledovatelná snad k McLaughlinovi, možná ale i starší), podle níž byli hadrosauři a triceratopsi na pláních křídové Západní Ameriky stády dobytka oné civilizace. Tomuto řešení nelze upřít originalitu, vysvětlovalo by nízkou biodiverzitu svrchnokřídových lokalit, která se snad může trochu podobat stavu dnešního světa, kde dominují a prosperují domestikované nebo synantropní druhy, ale ostatní zvířena je lidskou činností zatlačována na okraj vyhynutí. Takové tvrzení je ale bez dalších důkazů (například mosazných zvonců pověšených na krku býložravých dinosaurů) poněkud obtížně stravitelné pro skeptiky. Navíc jedním z posledních druhů velkých dinosaurů byli tyrannosauři, což je dost nelogické. Každý „pastevec“ by si napřed vyhubil dravce, a velcí predátoři jsou i v dnešním světě stále více hubeni a vytlačováni. Ledaže by tyrannosauři dělali hlídací psy… Ale to už je myslím příliš silná káva, než abychom celou věc mohli brát alespoň trochu vážně.

Určitým „důkazem“ existence dinosauroidů jsou podivné ploskochodné stopy nalezené u řeky Paluxy (ilustrace například viz Mareš, 1993), vzdáleně podobné lidským, ale větší, tříprsté a hlavně fosilní, z doby druhohor! Otázka ovšem je, co tyto stopy vlastně opravdu dokazují – ukazuje se, že vlastně vůbec nic. Není žádný zjevný důvod, proč by ploskochodnost měla nějak souviset s inteligencí. Medvěd má také platfus, ale za sapientní druh se dá považovat jen stěží! Mimoto se i klasičtí teropodi dokázali plížit po celém chodidle, ačkoli obvykle kráčeli po prstech. A v neposlední řadě jsou stopy také dosti zvětralé, což znamená, že jejich původní tvar vůbec lidsky vypadat nemusel. Sečteno a podtrženo, není žádný důvod myslet si, že tyto stopy zanechala bytost podobná člověku vzhledem nebo inteligencí, a nemá proto ani smysl kolem nich dělat zbytečný humbuk.

Poslední zajímavou možností je, že dinosauři se nejenže stali inteligentními tvory, ale také se naučili létat do vesmíru, kam nakonec odlétli. Přimět je k tomu mohl – nechoďme daleko – třeba dopad meteoritu, který učinil Zemi neobyvatelnou pro vyšší formy života. V tom případě je fascinující skutečnost, že mnoho údajných „ufonů“ nese plazí prvky, někteří by dokonce po boku Russellova dinosauroida vypadali jako jeho rodní bratři…

Faktem je, že všichni „pozorovaní“ mimozemšťané měli hlavu, 4 končetiny, prsty, dvě oči, ústní otvor, dvě nozdry atd. To už je až příliš mnoho shod, než aby se dalo věřit, že ufoni vznikli kdesi v hlubinách kosmu z jiných předků než pozemští obratlovci, a přesto se nám tak podobají.

Podobnost údajných mimozemšťanů a dinosauroida ovšem nejpravděpodobněji nevypovídá nic o exodu inteligentních dinosaurů, ale spíše podává svědectví o čemsi hluboce zakotveném v lidské mysli. Možná je představa humanoida s plazí pokožkou, objemnou mozkovnou a obrovskýma očima pro nás a naše podvědomí z nějakého důvodu tak fascinující (atraktivní a trochu děsivá zároveň…), že k ní sklouzáváme jak ve fantazii (ať už to jsou mimozemšťané ve filmu Blízká setkání třetího druhu, nebo Horibové, plazí humanoidi E. R. Burroughse, u nichž jsme cestu za inteligentními dinosaury započali), tak v halucinacích (kam s velkou pravdpodobností spadají údajná setkání s mimozemšťany) i při úvahách, které si pak zpětně racionalizujeme a vydáváme za vědecky podložené (jako je právě Russellův dinosauroid). Možná se tento fenomén jednou stane předmětem psychologického studia.

Nutno podotknout, že od doby dinosaurů nás dělí nesmírná doba. I kdyby tehdy dinosauří civilizace odlétla do kosmu, během té doby nejen mohla, ale dokonce musela prodělat změny, které přesahují naše chápání – lidé se za 100 let (technologicky) změnili k nepoznání, co tedy říci o kultuře staré 64 000 000 let? Není pravděpodobné, že by vůbec mohla přežít tak dlouho, ale i kdyby, zřejmě by dosáhla stupně vývoje, o jakém se dosud nesní ani sci-fi autorům. Údajní pozorovaní ufoni přitom nejsou, zdá se, příliš vyspělejší než my. Mají technologický náskok řekněme stovky let. I po stránce fyzické se vlastně neobyčejně málo odlišují od předpokládaného zjevu svých předků, kteří opustili druhohorní Zemi – savci za tutéž dobu vyrostli z myšovitých potvůrek do všech těch slonů, nosorožců, lidí a jiných kreatur! Anebo že by se vzdali technického i evolučního pokroku, a nalezli svoji vlastní cestu vedoucí ke stabilitě? Těžko uvěřit, ale samozřejmě, zcela vyloučit nemůžeme nic.

Co jsou tedy byosti, které se zjevují vyděšeným svědkům po celém světě? Jde o přeludy, mimozemšťany nebo prapůvodní pozemšťany? S přihlédnutím k faktům je třeba mít za to, že spíše než vesmírní inteligentní dinosauroidi za vším stojí jednoduše fantazírující, vymýšlející si a halucinující pozemští sapientní (?) savci.
Závěr

Co říci závěrem? V řadě první, inteligentní dinosauři mohli teoreticky vzniknout, a není nijak vyloučeno, že opravdu vznikli. Téměř jistě se mohla objevit forma dosahující alespoň inteligence srovnatelné s dnešními ptáky, kteří jsou schopni zhotovovat a užívat jednoduché nástroje. I pokud se nějací více či méně rozumem obdaření dinosauři vyskytli, doklady jejich existence by bylo velmi obtížné nalézt, o to důležitější však je po nich pátrat.

Ani dnes není všem dnům konec, inteligentní dinosauři by mohli vzniknout i v budoucnosti – sapientací ptáků.

Každopádně, jak tvrdil už A. C. Clarke, skutečnost často překonává i nejdivočejší fikci, to musíme mít stále na vědomí, a v případě dinosaurů to platí dvojnásob.
Odkazy a zdroje:
V češtině:

J. Mareš: Záhada dinosaurů, Svoboda – Libertas, Praha 1993 – obsahuje detailní pojednání o inteligentních dinosaurech, zejména Russellově modelu.

V. Socha: Úžasný svět dinosaurů, Triton, Praha, 2009.

http://dinosaurus.bloguje.cz/423978-objeven-inteligentni-dinosauroid.php – V. Socha, Avisapiens.

http://dinosaurus.bloguje.cz/742627-a-znovu-ti-inteligentni-dinosauri.php (a odkazy zde obsažené) – o nejrůznějších verzích inteligentních dinosaurů.

http://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/04/17/926143-chov-triceratopsu-a-jaderna-valka-na-konci-kridy/ – V.Socha, 2012

http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2004102007 – článek J. Mareše o teorii spojující inteligentní dinosaury s druhohorním vymíráním.
V angličtině:

http://darrennaish.blogspot.com/2006/11/dinosauroids-revisited.html – Darren Naish o dinosauroidech.

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/03/dinosauroids_2008.php – Darren Naish o dinosauroidech, McLoughlinově Bioparaptorovi a dalších modelech inteligentních dinosaurů.

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/11/cau_nemoramjetia.php – Darren Naish, Avisapiens.
http://web.ukonline.co.uk/michael.magee/awwls/00/wls143.html – Anthroposaurus sapiens Michaela Mageeho a spojení inteligentních dinosaurů s křídovým vymíráním.

http://web.ukonline.co.uk/michael.magee/awwls/00/wls130.html – Anthroposaurus sapiens Michaela Mageeho.
http://en.wikipedia.org/wiki/Dinosauroid#Scientific_speculation – wikipedický článek.

http://www.daviddarling.info/encyclopedia/D/dinosaurintell.html

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2009/06/bucorvids_revisited.php – Darren Naish o zoborožcích jako modelu pro inteligentní dinosaury.

http://darrennaish.blogspot.com/2006/08/bucorvids-post-cretaceous.html – Darren Naish o zoborožcích jako modelu pro inteligentní dinosaury.

http://en.wikipedia.org/wiki/Troodon

http://hjerison.bol.ucla.edu/pdf/dinobrain2.pdf – článek Henryho Jerisona o mozcích dinosaurů. Spekulace o sapientaci dromiceiomimů bohužel chybějí…

http://en.wikipedia.org/wiki/Woodpecker_Finch – galapážská „pěnkava“ užívající jednoduché nástroje

http://en.wikipedia.org/wiki/Corvus_moneduloides – novokaledonská vrána, pták s inteligencí na úrovni primátů.

http://www.ebirdseed.com/blog/2007/10/crow_brains.html – vrány vyrábějící nástroje

http://www.independent.co.uk/news/science/aesops-fable-this-one-turns-out-to-be-true-1767920.html – havrani používají nástroje

http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1626540 – odborný článek o inteligenci ptáků

http://www.newscientist.com/article/dn11234-spearwielding-chimps-snack-on-skewered-bushbabies.html – šimpanzi používající oštěpy

Příspěvek byl publikován v rubrice Paleo se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Inteligentní dinosauři

  1. Michal napsal:

    Zajímavý článek, střízlívý pohled, žádné vymýšlení senzací, ale střízlívý pohled na to, jak to doopravdy mohlo v dávné minulosti být. A vlastně i takové malé okénko do budoucnosti 🙂

  2. Jiří Líbal napsal:

    Pravda! Také to tak cítím 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *